Vždycky je proč bojovat!

23.06.2009

V červnu prošel už podeváté naším hlavním městem Pochod proti rakovině prsu. Nechyběly ani ženy, které mají s touto nemocí osobní zkušenost. Jejich příběhy si můžete přečíst na této dvoustraně.

Ela: „Uvědomila jsem si, že chci mít takovýho kluka!“ Musíte i na chemoterapii.“ Ta slova mi stále zněla v hlavě. Tak krutý verdikt jsem nečekala. Rakovina prsu. Máme ji v rodině, zemřela na ni babička... Jenže jí bylo téměř osmdesát a mně ještě nebylo ani pětatřicet!
„Lásko, to zvládneme. Budu v nemocnici s tebou,“ vzal mě přítel za ruce. „Nikam nepůjdu. Moc dobře si pamatuju, co ty chemikálie udělaly s babi. Žila sice o pár měsíců déle, ale za jakou cenu?“ A pro sebe jsem dodala: Bože, proč sis vybral zrovna mě? „Nevím, kolik času mi ještě zbývá, ale rozhodně ho nestrávím v bolestech a bez vlasů. Chci ještě ze života urvat, co se dá, “ řekla jsem pak příteli.
Bude to znít paradoxně, ale ty následující týdny byly nejkrásnějším obdobím v mém životě. Najednou jsem byla vděčná za každý den, radovala se z obyčejných drobností a měla čas se zastavit, popovídat si s přáteli, vzpomínat… O léčbě jsem však nechtěla ani slyšet, moc dobře jsem si pamatovala, jak ji babi špatně snášela.
Tu neděli jsme šli s přítelem do zoo. Bylo už na sklonku léta a k večeru už povíval chladný větřík. „Jdu pro horký čaj, vždyť se úplně chvěješ,“ odběhl David ke kiosku. Náhle mě zaujal malý chlapeček, který klečel u svého pejska a dělil se s ním o zmrzlinu – jednou si líznul on, jednou pes. „To je pěkný chlupáč, jak se jmenuje?“ „To je Dasty,“ usmál se na mě klučina, přestal si hlídat zmrzlinu a na tričko mu kápla veliká lepkavá kapka. „Teda, to ti maminka moc nepoděkuje.“ „Já nemám maminku. Umřela. Byla moc nemocná,“ odpověděl a běžel k tátovi, který mu nesl párek v rohlíku.
Jako kdyby do mě uhodil blesk. Maminka umřela... Bušilo mi do spánků. Najednou jsem si uvědomila, že pokud nebudu bojovat, nikdy nebudu mít takového chlapečka, nepůjdu s ním do zoo, nikomu nekoupím zmrzlinu… „Zavez mě domů,“ řekla jsem překotně příteli, „a pak do nemocnice!“ Klára: „Teď už naštěstí vím, ž Posaďte se, paní Kláro, musíme si promluvit,“ vyzval mě vážným hlasem lékař a já věděla, že je zle. Tu bulku jsem si nahmatala už před časem, ale až teď, když nebylo zbytí, jsem se s ní odvážila jít do nemocnice. A diagnóza, bohužel, zněla víc než jasně...
Veškeré mé sebevědomí bylo na bodu mrazu. Po silné chemoterapii jsem přišla o vlasy, nehty, ale hlavně: o naději.
Když člověku zchátrá tělo, snad si i přeje to všechno ukončit. Ve svých 43 letech jsem byla stále svobodná a bezdětná. Zamlada pro mě nebyl nikdo dost dobrý, byla jsem vybíravá, až jsem nakonec zůstala sama. Člověk si až příliš pozdě uvědomí, jakých chyb se na sobě dopustil. A teď jsem, bohužel, měla čas na přemýšlení!
Celé noci jsem trávila v nemocniční společenské místnosti. Nemohla jsem spát. Vlastně jsem jen čekala na to, kdy už přijde můj konec a budu moci odejít – v klidu, nikým nepostrádána. Co na tom, že doktoři tvrdí, že moje tělo reaguje dobře? Až tady jsem si uvědomila, jak osamělá vlastně jsem. Že není nikdo, kdo by mě v těžkých chvílích držel za ruku... „Kláro, přinesu vám rádio. Ať se trochu zabavíte,“ nabídla sestřička. Uvelebila jsem se v křesle a poslouchala hity mého mládí. že na všechno budeme dva!“

„A máme tu vzkaz od pana Jardy. Jarda je pětapadesátiletý vdovec. Mezi jeho záliby patří zahrádka a rybaření. Rád by poznal milou ženu kolem padesátky, která je veselá, optimistická, zkrátka má ráda život.“ Má ráda život...
Já ho přece mám ráda, jen ho nemám s kým sdílet.
Nevím, co mě to tehdy popadlo, ale vzápětí jsem volala do studia a vzala si na Jardu číslo.
Ani ne za čtvrt hodiny, co jsem mu poslala esemesku, mi zazvonil telefon. A tím to začalo... Celé dny jsme si posílali zprávy a zjistili jsme, že máme hodně společného. Často jsme si volali, vyměnili si fotky... Jarda si vůbec nepřipouštěl, že bych se třeba nemusela vyléčit. Naopak, už plánoval, co podnikneme, až mě pustí z nemocnice.
Musím říct, že jeho telefonáty a esemesky byly mojí živou vodou. A když mě po čase opravdu pustili, čekal na mě ten sympaťák z fotek s kytkou. Netuším, jak to se mnou bude dál, ale to člověk nikdy neví. Co vím ale jistě, že pokud zlá nemoc udeří znovu, už na to nebudu sama... Danuše: „Vždyť mám pro koho žít!“ Pršelo, obloha byla šedá a ledové kapky se mi zabodávaly do hlavy jako jehličky. Stála jsem před branou nemocnice a nevěděla, jestli z ní ještě někdy budu vycházet ven.

***

Nevěděla jsem, zda se vrátím domů

Nechtěla jsem, aby mě doprovázely děti a vnoučata. Zasáhlo by je, vidět mě zlomenou.
„Přijdu, až první dávka dokape. Kdyby cokoliv, tak na mě zazvoňte, jsem hned vedle,“ povzbudivě se na mě usmála sestřička a pohladila mě po ruce. Často jsem ji vídávala, jak mluví s mojí rodinou a jak jí září oči, když se dívá na má vnoučata. Sálalo z ní lidské teplo, často mě držela za ruku, když jsem byla na pokraji sil. Byla pro mě anděl, který se objevil vždycky, když mi bylo nejhůř. Nebylo to lehké, chemoterapii jsem snášela špatně. Lékaři však byli optimističtí, léčba prý zabírá.
Moje děti a vnoučata za mnou chodily každý den a dodávaly mi sílu. Tu jsem opravdu potřebovala, když jsem přišla o vlasy, byl to pro mě šok, ze kterého jsem se jen těžko vzpamatovávala.
„Nemá to smysl. Podívejte se na mě, jak vypadám!“ seděla jsem na posteli, utírala si slzy a pozorovala sestřičku, jak chystá další dávku. „To bude dobré,“ povzbudivě se na mě usmála.

Nic už nebude stejné jako dřív!

„Ne, nebude. Nic už nebude dobré. Vy nemůžete vědět, jak se cítím.“ „Myslíte?“ zeptala se tiše a něco v jejím hlase mě donutilo podívat se jí do očí. „Byla jsem na tom mnohem hůř než vy. Prošla jsem si chemoterapií, ozařováním, nakonec mi museli vzít i obě prsa. Na rozdíl od vás jsem neměla v nikom oporu, můj jediný syn se zabil na motorce.
Bylo mu teprve sedmnáct... Vy máte děti a vnoučata, denně za vámi chodí. Za mnou tehdy nepřišel vůbec nikdo. A stejně jsem to nevzdala. Tak nebuďte zbabělec, vy máte pro koho žít! A teď se položte, nechci už slyšet ani slovo.“ Když jsem po čase odcházela z nemocnice, byly z nás dvou kamarádky. Je to už jedenáct let a stále se navštěvujeme a navíc – má vnoučata mají ještě jednu, a úžasnou, babičku.

O léčbě jsem nechtěla ani slyšet

Řekl, že maminka mu umřela

Najednou jsem byla opuštěná

Celé dny jsme si posílali esemesky

Devět milionů korun putuje na pomoc! Účastníci Pochodu proti rakovině prsu byli oděni do typicky růžových triček a společně vyšli z náměstí Republiky směrem k Erpet Golf Centru na Smíchově... Tam už je čekali i zástupci organizací, k nimž poputuje finanční pomoc z konta Avon proti rakovině prsu. Letos se vybralo neuvěřitelných 9 000 000 korun! Částku si rozdělily: Aliance žen s rakovinou prsu, sdružení Mamma Help, které provozuje bezplatnou Avon linku a Asociace mamodiagnostiků, která z výtěžku financuje vyhodnocování screeningových dat. Akce měla velký úspěch. Aby ne, vždyť tato nemoc je víc než reálná!

Autor: Michal Čech
Zdroj: Claudia Strana: 10
Rubrika: Lepší život

zpět