Tíha se musí rozložit
30.06.2009
Rakovina představuje šok nejen pro postižené, ale také pro příbuzné a známé pacienta. Mnohé o tom může vyprávět paní Irena.
Po třech letech vzpomíná: „Už slova rakovina prsu znějí hrozně. Vyslechnete si diagnózu a ihned si pomyslíte: Teď asi brzy zemřu! Ta doba byla tvrdá. Tři dny poté, co jsem se dozvěděla výsledky testů, mě operovali. Pak následovala chemoterapie a pět týdnů ozařování. Stále mi bylo zle a na zvracení, byla jsem unavená a celá takzvaně naměkko.“ Nebyla na to však sama. Její manžel se staral o domácnost a malou dceru. A také rodiče ji navštěvovali tak často, jak jen to bylo možné.
Přátelé zmizeli
Naproti tomu se však od ní odvrátila většina přátel. „To mě totálně zklamalo,“ povzdechne si. „Téměř se mi neozvali. A pokud někdy zavolali, tak deklamovali fráze jako: Teď musíš být silná a bojovat, nebo Ty to zvládneš. Měla se mi zvednout nálada? Vůbec ne. Cítila jsem, jak mi nerozumějí a nechápou moji situaci. Jedna kamarádka mi dokonce poradila, abych pila kobylí mléko, že mně určitě pomůže. Jistě radu mínila, jak nejupřímněji uměla, ale na takové slabomyslnosti já prostě nevěřím.“ Přesto si Irena na nic nestěžovala. Připadala si bezmocná, ale také všechny chápala. Přes den pracují a po večerech si mají ještě povídat se smrtelně nemocnou přítelkyní? To přirozeně vyčerpává. Jen jednou si postěžovala nejlepší kamarádce, která ji dříve často navštěvovala, ovšem v době nemoci skoro vůbec. „Proč se ode mě odtahuješ? Rakovina prsu přece není nakažlivá,“ řekla jí přímo. Přítelkyně byla výčitkou překvapena, ale teprve poté pochopila Ireniny potřeby, chodila k ní častěji a obě si konečně otevřeně povídaly.
Společné zájmy
I když měla Irena velmi obětavého manžela, přesto hovořila o svém pocitu osamění s terapeutkou. Poté začala navštěvovat skupinu stejně postižených pacientek.
„Poznala jsem, že zátěž se musí rozprostřít na několik beder. Ve skupině s ostatními ženami jsem se mohla leccos naučit a také vyměnit zkušenosti. Ony totiž plně chápaly moje starosti a obavy. Díky nim jsem už nemusela své zdravé přátele tolik vyhledávat.“ Dnes už Irena ví, že přátelé a známí mohli být v nejistotě, jak se zachovat, jak s ní hovořit. Měli zřejmě strach se na vše zeptat. A nemocní si sami netroufají říct o pomoc. Přitom je to tak důležité! Upřímná slova jako: Jak se ti vede? nebo Mohu pro tebe něco udělat? jsou mnohem účinnější než běžné fráze.
„Chce-li někdo pomoct, tak nemusí pronášet žádné velké řeči. Stačí se zeptat, naslouchat, utěchorobě šovat, vzít za ruku – to je to, co nemocní potřebují,“ vysvětluje Irena. „Když jsem byla nemocná, chtěla jsem často o své s přáteli mluvit. Dnes se těším z hovorů na zcela jiná témata, abych si mohla život užívat.“
Co ještě dodat...
• Kdo chce pomoci nemocnému s vážnou chorobou, měl by se zorientovat v jeho potřebách. Přesně v tomto bodě však bývá velká nejistota. Mnozí lidé mají strach, že řeknou nebo udělají něco špatně.
• Ptejte se nemocného člověka otevřeně a přímo: Co pro tebe mohu udělat? Co ti udělá dobře? Chceš o tom mluvit?
• Nevhodné jsou paušální a ploché fráze a příliš mnoho rychlých závěrů nebo „zaručených“ rad.
• Pokud nemocný pomoc nepřijímá, možná jen potřebuje trochu klidu. Zeptejte se ho na vše později.
• Otevřený a upřímný by měl být pomáhající i v případě, že si on sám potřebuje udělat pauzu.
• Důležitá je spolupráce s více pomocníky – příbuznými, přáteli a známými, styk se stejně nemocnými. Snažit se neupínat na péči pouze jednoho člověka.
Foto popis| Váženě nemocní lidé nesmějí zůstat se svým trápením sami.
Zdroj: Tv Plus Strana: 11