Šla skočit pod vlak, ale pak se ozvalo: Kam jdeš, maminko?
15.11.2009
Když bylo Anně Potměšilové z Radvanic u Trutnova čtyřicet et let, objevili u ní lékaři při běžné kontrole rakovinu prsu. I když necítila žádné zdravotní problémy, verdikt lékařů byl jasný - okamžitý nástup na operaci! Matce čtyř dětí se ze dne na den n zhroutil svět a východisko chtěla najít v sebevraždě. Na rakovinu oy. prsu jí totiž zemřela matka a také matčiny čtyři sestry. Šťastnou náhodou však ze sebevraždy sešlo a paní Potměšilové je dnes úctyhodných 94 let. A na svůj věk se cítí skvěle!
Strach ze smrti zvítězil
Když se tehdy čtyřicetiletá žena dozvěděla, jaká nemoc ji postihla, dostala hrozný strach. Okamžitě si vybavila maminku, kterou viděla umírat a také své čtyři tety, které zákeřná nemoc skosila. I když ji lékaři přesvědčovali, aby neztrácela naději, nevěřila jim. Vždyť to samé před tím říkali i její mamince... Své šance viděla černě, nejvíc ji mrzelo, že neuvidí své děti vyrůstat. A to nechodil nejmladší syn ani do první třídy. Strach z blížící se smrti nakonec převládl a paní Anna se rozhodla svůj život ukončit.
Rozhodla se skočit pod vlak
Rodina tenkrát bydlela poblíž vlakového nádraží a skok pod vlak byl pro vystresovanou ženu jediným řešením. Psychicky nesla svou diagnózu těžce a zoufalý čin brala jako východisko.
o.
„Rozhodla jsem se pro sebevraždu, u, dokonce jsem měla naplánovanou i hodinu, kdy pojede pravidelný vlak.
k.
Doma jsem uklidila a když děti spaly,napsala jsem dopis na rozloučenou.
Vlak, který měl ukončit mé trápení, měl jet pár minut po půlnoci, a tak jsem se krátce před tím připravila k odchodu. Pomalu jsem vzala za kliku a tiše otevřela dveře, - když mě nečekaně vyrušil hlas nejmladšího syna. „Mami, mně se chce čůrat,“ ozvalo se do tiché noci a já se vrátila zpět do bytu. Nic netušící syn mi tenkrát zachránil život,“ vzpomíná na osudný okamžik svého života paní Anna. Možná se tenkrát naplnilo i příslovečných za pět minut dvanáct, protože půlnoční vlak projel nádražím jen o několik minut později.
Ještě dlouho se bála
Ze své nemoci se Anna Potměšilová Z lov vzpamatovávala dlouhé roky, optimismus jí nepřidala ani úspěšná operace. Další strach se dostavil v době pooperační léčby, kdy docházela na ozařovaní. „Byla jsem tenkrát celá spálená, kůže na ten těle se mi loupala, myslela jsem těl si, že je to konec. Potom následovaly pravidelné kontroly, na do které docházím stále, již přes padesát let,“ pokračuje žena, která pa nakonec nad zhoubnou nemocí rá zvítězila. Že je ve svém úctyhodném cí věku stará si prý poprvé ho uvědomila, když slavila devadesáté uv narozeniny. „Tenkrát se na sá oslavě mých narozenin sešlo na os třicet šest příbuzných, mezi nimi mé čtyři děti, osm vnuků a osm pravnuků. V plné síle jsem si uvědomila, že jsem chtěla před padesáti lety umřít a teď mám takovou rodinu,“ dodává paní Anna.
Panáka becherovky denně
V současné době se čtyřiadevadesátiletá žena cítí zdravotně dobře. Pravidelně sleduje zprávy, kouká na televizi, čte noviny, má přehled o politické situaci a občas si na ty nejvyšší i zanadává. SuperStar však přestala sledovat hned při prvních vysíláních, nelíbil se jí prý hulvátský projev porotců. A jaký je její návod na dlouhověkost? Střídmě jí, denně konzumuje ovoce i zeleninu a během svého života kouřila zhruba tak dva až tři roky. Možná nejdůležitější rada na závěr: „Každý den si dopřeje štamprli becherovky a občas slivovice,“ říká Anna Potměšilová, která svůj životní příběh žádnému ze svých dětí nikdy nevyprávěla. Ani nejmladší syn dodnes neví, že své matce jako malý zachránil život. Dosud zkrátka nenašla sílu mu to říct.
Autor: Jaroslav BENDA
Zdroj: Aha! neděle Strana: 28
Rubrika: Příběh