ROČNĚ JE V ČESKU NOVĚ DIAGNOSTIKOVÁNA RAKOVINA PRSU U 5 600 ŽEN. NEZNAMENÁ TO, ŽE KAŽDÁ NA TUTO CHOROBU ZEMŘE. MUSÍ SE ALE NAUČIT S NOVOU SKUTEČNOSTÍ BOJOVAT A ŽÍT. NÁDOROVÉ ONEMOCNĚNÍ PRSNÍCH ŽLÁZ LZE PŘEMOCI.

10.11.2009

Mazala si tělo krémem a nasahala bulku v prsu. „Polil mě pot, ale hned jsem se uklidňovala, že to je tuk, zvětšená žlázka,“ vzpomíná Světlana Lisá (36) z Dobřichovic na chvíli pravdy.

Bylo září 2002 a máma tehdy roční holčičky a sedmiletého kluka šla na vyšetření. Doktoři ji poslali na operaci.
„Byla jsem v pohodě s tím, že mi útvar vyndají a půjdu,“ vzpomíná. Probudila se na JIP, kde jí lékař sdělil: Byl to karcinom.
Nedalo se nic dělat, o prs jste přišla! „Tu informaci jsem zpracovávala celý den. Nenapadlo mě, že můžu umřít. Řešila jsem co děti, manžel, rozestavěný dům a tak dále. Mimochodem, na jizvu jsem se odmítala podívat,“ popisuje bývalá modelka a vizážistka, o jejímž stavu věděla jako první její nejlepší kamarádka, pak manžel. „Tehdy holt stála u mojí postele Míla,“ přiznává a dodává, že dnes už bývalý choť se jí snažil pomáhat, ale zpětně vidí, že ho nemoc zaskočila. „Za osm měsíců ukázaly výsledky, že je vše v pořádku. Byla jsem po chemoterapiích, smířila se se stavem věcí a řešila plastiku prsu.“

Nebojte se o tom mluvit!

Slyší-li žena, že má rakovinu prsu, prožívá šok - na tu zprávu není nikdy dost připravená. Bojí se ohrožení života, bolesti, léčby, prožívá zklamání z vlastního těla, nechce být na obtíž. V neposlední řadě jsou ňadra pro každou symbolem ženství a mateřství. Stejně pro muže… „O nemoci jsem mluvila, zvlášť když jsem měla pocit, že je pryč. Narostly mi znovu vlasy, já se psychicky zlepšila a šla pracovat při invalidním důchodu. Ovšem po roce a půl od nás odešel manžel. Začal rozvod, řešení hypotéky na dům, stěhování…“ říká sympatická mladá žena. Když opadl stres, našla si další bulku. Nastaly opět chemoterapie a ozařování. Objevily se metastázy do kostí, za čas byl napaden levý nadklíček a část hlavy. „Když jsem bývala v nemocnici dřív, starali se o syna tchyně a tchán, dceru si braly moje máma a teta, která mi pomáhala i finančně. Poslední roky mě drží kamarádky,“ zamýšlí se Světlana. Dcera bere její stav jako normální, je zvyklá odmala. Syn má strach; uvědomuje si, co se děje, jenže neví co s tím.

Pláč je ventil

„Jednou jsem uvažovala, že skončím. Ale mám děti, tak jsem si pobrečela a bylo. Bulicí noc se koná jednou za měsíc. Honí se mi pak hlavou jak nejlíp zaopatřit ty dva školáky, kdyby…“ tvrdí s převahou optimismu žena, která letos v létě musela kvůli dalšímu ataku rakoviny na mastektomii druhého prsu. Vrátila se i léčba. „Zase nádor… No prostě teď nemám vlasy, nemám prsa, nemůžu sportovat, ale věřím, že zlé je za mnou a stav se začne lepšit,“ konstatuje Světlana. Nikdo cizí na ní nemoc nepozná. O bolestech sama nemluví a paruku málokdo prokoukne. „Mám ráda život a bojuju o něj. Co mužský? Jé, to je složitý! Těch, co by tohle ustáli, je málo. A zrovna mají asi moc práce,“ směje se a s otázkou „Nevadí?“ sundá paruku.
Sedíme v jejím bytě, kam za ní jezdí sestra a maminka. „Mámu se snažím rozveselit, má rakovinu průdušnice,“ vypadne z té „holky“ neuvěřitelná věta. Díky nemoci prý našla samu sebe, cítí, že dřív se podřizovala. „Změnila jsem priority. Ale dál se ráda namaluju, hezky obléknu, vezmu si vlasy -které chci - a jdu ven. Jsem pořád ženská! I když v léčbě.“

Pomocná ruka psychice

Ženy s diagnózou rakovina prsu nemají vždy v okolí někoho, komu se můžou nebo chtějí svěřit. Ne každá tuší, co všechno tento „ortel“ znamená, kdo jí může pomáhat, na co má nárok… I proto fungují zařízení jako Centrum Amélie. Jeho zakladatelka Pavla Tichá dobře ví, jak takové ženě je! Útvar v levém prsu si nahmatala ve 36 letech. Do chvíle, než lékaři diagnózu potvrdili, se jí dny zdály být šíleně dlouhé. Bojovala, i když sdělení „Přišla jste pozdě, uvidíme, co se dá dělat“ nadějí nesršelo. Absolvovala chemoterapie, ablaci prsu, radost, pak recidivu…
Dnes je sympatická tmavovláska v pořádku a po zkušenostech se zákeřnou chorobou založila právě Amélii, tedy Centrum psychosociální pomoci pro onkologicky a jinak nemocné a jejich blízké. Doktoři onemocnění diagnostikují, léčí, ale prostor pro duševní pomoc pacientkám moc nemají. Odpovědi na otázku jak to říct rodině, co v práci, jak dál atd. jsou z jejich strany často bez odpovědi. Sama Pavla Tichá to poznala a pro zaskočené onkologickou nemocí má pomocnou ruku. Je potřebná, vždyť jen s rakovinou prsu je u nás evidováno přes 50 000 žen…

Štěstí mělo zelenou

Přesný spouštěč karcinomu mléčných žláz se těžko zjistí, ale ženy někdy samy ex post odtuší… Když v roce 1989 dvacetileté Lidmile Hrubé zemřela tříměsíční dcera na těžkou vrozenou srdeční vadu, byla nešťastná maminka rozkojená. „Dostala jsem hormonální injekci proti laktaci,“ vzpomíná zdravotnice z Řevnic. Záhy se jí narodila dcera, pak syn. Vše plynulo klidně až do roku 1998. „Jednou večer jsem se natírala a nahmátla si v prsu bulku. Osahání okolí mě začalo pobolívat. Měsíc jsem to sledovala sama,“ popisuje usměvavá sestra neurochirurgie pražské Nemocnice Na Homolce. Doktoři ji poslali na mamograf, ale nic nezjistil. Ovšem ultrazvukové vyšetření ukázalo stín. „Měla jsem štěstí, že mě pro jistotu směrovali na plastickou chirurgii nemocnice Na Bulovce,“ líčí svou story.
Tam se mladé ženy ptali, zda souhlasí, aby ji jako jedinou z ČR zařadili do speciální studie. Kývla a do tří dnů byla odoperovaná. Probudila se se zavázanými a zmenšenými ňadry. Po plastice. Ze zdravého prsu odebrali lékaři tkáň, jíž doplnili ňadro nemocné, které tzv. vybrali.

Na strach nebyl čas

„Zjišťovala jsem vše zpětně. Třeba že jsem měla v jednom prsu velký maligní nádor, ale zapouzdřený, bez metastáz,“ říká Lída Hrubá, které bylo po zásahu velmi zle a také špatně vypadala. A to ještě v nemocnici následovaly 4 zajišťovací chemoterapie, které způsobily mírné vypadávání vlasů. „Díky výzkumu jsem unikla rozhodovacímu a přípravnému tlaku. Přiznám, bylo to tak lepší - i s pobytem v nemocnici. Doma bych rekonvalescenci s rodinou zvládla hůř,“ míní zdravotnice, která dnes, kudy chodí, tudy ženám doporučuje prevenci. Vyšetření prsu i děložního čípku! Fakt, že pracuje v bílém, ji po operaci nechránil od děsivých myšlenek a trablů. „Mám skvělého manžela, miluju ho, ale do nemocnice jsem za sebou tehdy pustila jen mámu. Nevím proč,“ přiznává Lída, které se honilo hlavou, že svému muži musí najít jinou hodnou ženu, aby s někým mohl vychovat jejich děti. Po návratu z nemocnice se styděla před manželem svléknout. Byla samá jizva, modřina… „Některá místa mám citlivá doteď, i po letech,“ připouští.

Výhra? Výhra!

O svém zážitku se jak vidno nebojí mluvit ani Lída. Naopak. Svého času jí to i pomáhalo. Dnes je tzv. vyléčený pacient, který chodí na preventivní kontroly jednou ročně. „Důležité je říct si o pomoc, ale to já moc neuměla,“ dodává. Domnívá se, že i ta největší optimistka a bojovnice v první chvíli dělá rovnítko mezi svou diagnózou -rakovina prsu - a smrtí. Ve chvíli druhé se musí sebrat. Bez ohledu na okolí.
Problém představují vžité předsudky. Ač rakovina není zdaleka jeden typ onemocnění s jediným možným koncem, představuje pro většinu lidí děsivou a ničím dobrým nekončící chorobu. S tímto verdiktem často přistupují rovněž k nemocným. Ale to je omyl! Tyhle dámy to nakonec jasně ukázaly. Nejsou v tom osamoceny. Rakovinu prsu pokořily i herečky Marta Vančurová, Christina Applegate, Olivia Newton-Johnová, Cynthia Nixonová, zpěvačka Kylie Minogue, bojuje s ní Naďa Urbánková i řada „bezejmenných“ učitelek, ředitelek, lékařek - prostě maminek, sester, tet… A rvou se statečně!

***

O ní…

* Rakovina prsu tvoří 17 % zhoubných nádorů.
* Ženy od 45 do 70 let mají každé 2 roky nárok na mamografické vyšetření zdarma.
* Rakovinu prsu přežívá 95 % žen, které přijdou k lékaři v prvním stadiu, a 71 % žen, jež se ordinaci objeví až ve stadiu druhém.

Autor: ŠMERGLOVÁ MICHAELA
Zdroj: Květy Strana: 30
Rubrika: Zaujalo nás

zpět