MÁM RAKOVINU

26.05.2010

...Už před zahájením léčby se rozhodla, že nebude do problému příliš zatahovat manžela ani dceru. „Chtěla jsem, aby moje nemoc ovlivnila jejich život co nejméně.“ Cítila, že se potřebuje obklopit silnými lidmi. Největší oporou jí byla sestra a pár nejbližších přátel.

„Věřili, že všechno dobře dopadne, a přesvědčili o tom i mě. Když jsem neměla sílu shánět informace, dělali to za mě. Jindy jsem jen potřebovala podporu.“ Janin onkolog zvolil postup léčby, který zahrnoval chemoterapii, pak operaci a následné ozařování. Kdyby se u ní na rakovinu přišlo dříve, nemusela být léčba tak rozsáhlá. Jana však zmeškala dvě mamografická vyšetření, než sama objevila v prsu bulku. Od onkologa se dozvěděla, že přijde o vlasy. Může to znít jako malichernost, ale mnoho žen, které považují vlasy za symbol ženství, srazí tato zpráva na kolena. „Byl to šok. Věděla jsem, že se to může stát, ale pořád jsem doufala, že budu výjimka. Když mi to lékař řekl, plakala jsem, protože mi bylo jasné, že když budu plešatá, každý hned pozná, že jsem nemocná.“ Po vyslechnutí této zprávy se vydala do parukářství.
Nové vlasy
Myslíte si, že sehnat padnoucí džíny je problém? Zkuste si koupit paruku. Nabídka je obrovská, ale podle čeho vybírat? Paruku z pravých vlasů můžete barvit, fénovat i žehlit. Umělé vlasy nemůžete barvit, zato nevyžadují žádný styling. Paruku si můžete nechat přistřihnout, aby vám seděla, i si nechat předem oholit hlavu, což je možnost, kterou Jana nevyužila a později toho litovala. Trauma, které prožila, když viděla, jak jí vlasy po první chemoterapii po hrstech vypadávají, bylo nesnesitelné.
Paruka jí dodala sebevědomí. Když jí kolegové chválili nový účes, jen s obtížemi skrývala úsměv. „Pořád jsem vypadala, jako bych právě přišla od kadeřníka.“ Proboha, ale co když uletí? Toho se bála i Jana, ale nosila ji několik měsíců a ustála to bez nehody.
Od sendvičů ruce pryč
První ze série osmi chemoterapií podstoupila Jana na konci června 2007.
„Netušila jsem, co mě čeká, jestli to bude bolet, jak dlouho tam budu, prostě nic.“
Devětačtyřicetiletá Jana má za sebou chemoterapii, operaci i ozařování, ale stále ještě nemůže s jistotou říct, že má vyhráno.
Jednou věcí si je však jistá: „Už nikdy nevynechám žádnou preventivní prohlídku.“
V červnu 2007 si Jana vyslechla nemilosrdnou diagnózu: rakovina. Poté co si v prsu nahmatala bulku, se objednala na mamografické vyšetření, které potvrdilo nádor v levém prsu šířící se do lymfatických uzlin v podpaží. V tu chvíli se jí zhroutil svět. „Především jsem se cítila zmatená, netušila jsem, co mě čeká.“ Když odezněl prvotní šok, napřela všechny síly, aby se její život vrátil pokud možno do normálních kolejí. „Byla jsem připravená udělat vše, co bude třeba.“ Co je po vyslechnutí diagnózy nejtěžší? Přijmout fakt, že život jde dál. Jakmile se uklidní vlna emocí, které tyto okamžiky provázejí, je načase čelit otázce: Co bude dál? Janě bylo tehdy 46 let, pracovala na plný úvazek, vychovávala dceru. Lékaři jí doporučili léčbu v nedaleké pražské nemocnici.
Podstoupila sérii nutných vyšetření, výsledky shromáždil onkolog a ve spolupráci s dalšími lékaři připravil léčebný plán. Nejhorší pro ni bylo, že netušila, co ji čeká. Kdyby věděla, co bude následovat, možná by nebyla tak vyděšená. Což je důvod, proč byla ochotná vyprávět svůj příběh. „Chtěla bych ženám, které se ocitnou v podobné situaci, vysvětlit, Pak to přišlo. Vešla do světlé útulné místnosti, kde už seděli další lidé. „Když jsem viděla to prostředí, rázem jsem se cítila líp. Všechno vypadalo tak normálně.“ Sedla si (jen zřídka absolvují pacienti chemoterapii vleže) a připravila se na první proceduru. Sestra jí napíchla žílu a řekla, aby zůstala sedět asi 40 minut, než se láhev v kapačce vyprázdní.
To bylo vše. „Pořád jsem čekala na nějaké nepříjemné pocity, ale ty se nedostavily. Poprvé jsem byla lehce nervózní, ale po čase se z toho stala nudná rutina.“ Ostatní pacienti si vesele vykládali, někteří spolu, jiní s lidmi, kteří je doprovázeli. Ukusovali sušenky, četli noviny.
„Největším překvapením pro mě bylo, jak zdravě všichni vypadali. Čekala jsem, že se octnu mezi nemocnými, ale všichni vypadali velice dobře.“ Vládla tam příjemná atmosféra, nikdo nezvracel.
„Když byla kapačka prázdná, sestra vyndala kanylu, objednala mě na příště a já se tramvají vypravila domů. Byla jsem nadšená, že všechno proběhlo bez problémů, cítila jsem se skvěle.“ Tak dobře, že si k obědu koupila pořádnou bagetu. Bohužel vedlejší účinky chemoterapie se obvykle dostaví několik hodin po léčbě. „Dojedla jsem a za třicet minut to začalo. Zvracela jsem několik hodin a další tři dny jsem se nemohla normálně najíst.“ Ale dva dny po chemoterapii šla Jana do práce. V podstatě pracovala během celé léčby, jen si každé tři týdny vzala pár dnů volna na chemoterapii.
„Práce pro mě byla nesmírně důležitá, potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, nechtěla jsem zůstat doma.“ Dělala všechno pro to, aby její život zůstal stejný jako dřív. Oběd s přáteli, o víkendech práce na zahrádce, ve všední dny práce.
Krásný vánoční dárek
V prosinci 2007 absolvovala Jana poslední sérii chemoterapie. Bez vlasů, trochu unavená, nehty se jí zbarvily do podivného oranžovohnědého odstínu. Ale nalakovala je a nikdo si ničeho nevšiml nebo to aspoň nekomentoval. „Po celou dobu léčby se mě nikdo nevyptával na mé nevolnosti. Nevím, jestli jsou lidi v mém okolí takoví diplomaté, ale moc mi pomáhalo, že mi mou nemoc stále nepřipomínali.“ Nepřestala pracovat, dopřála si letní dovolenou, pekla vánoční cukroví. Užili si úplně normální Vánoce, které rozzářila zpráva od onkologa, že chemoterapie byla úspěšná a začátkem února může podstoupit operaci.
„Chtěla jsem jít na operaci co nejdřív, okamžitě se nádoru zbavit.“ Pořád nebyla zdravá, ale budoucnost byla zase o něco růžovější. Ovšem opět ji přepadly pochyby. Jako spousta žen reagovala při vyslechnutí diagnózy požadavkem, aby jí bylo amputováno celé prso. „Chtěla jsem mít jistotu, že bude celý nádor pryč.“ Teď byla zvědavá, pro jaké řešení se chirurg rozhodne. Byla stále ochotná obětovat celé prso, pokud by to bylo nutné, ale začínala si pohrávat s myšlenkou, že by řešení nemuselo být tak radikální.
Probudit se zdravá
V únoru 2008 podstoupila Jana částečnou mastektomii, z levého podpaží jí byla navíc odstraněna část lymfatických uzlin. Když se po operaci probrala, cítila se skvěle. „Nijak zvlášť to nebolelo a já jsem od všech chtěla slyšet, že se operace povedla.“ V nemocnici strávila týden. Nejhorší pro ni byla nevolnost po anestezii a fakt, že v posteli nenosila paruku, takže se před doktory cítila hrozně. Dostávala spoustu analgetik, necítila prakticky žádnou bolest. Zůstala jí třiceticentimetrová jizva v podpaží a malá, skoro neviditelná jizvička pod bradavkou. Nežádala o žádnou korekční plastickou operaci. „Můžu jít na pláž, aniž by si někdo všiml, že jsem po operaci. Nestydím se.“ Měla štěstí. A skvělého doktora. Po vyndání stehů a několika kontrolách v nemocnici bylo jasné, že se operace povedla. Poprvé si mohla skutečně oddechnout. „Byla jsem ráda. Člověk by možná čekal výbuch skvělých pocitů, ale taková euforie se nedostavila. Během celé léčby jsem cítila, že se to lepší. Věděla jsem, že nejhorší už mám za sebou.
Byla jsem šťastná.“
Poslední překážka
Operací však Janina léčba nekončila. Po dvou měsících ji čekalo ozařování. „Šest týdnů jsem musela na hodinu denně docházet do nemocnice. Obvykle jsem tam chodila o polední pauze.“ Aby se minimalizovala tvorba jizev, předepsal jí lékař speciální gel, kterým si před ozařováním mazala prsa. Látka vytvoří na kůži podobnou ochrannou vrstvu, jako když si děti pomažou ruce průhledným lepidlem.
Ovšem je docela těžké ji z pokožky dostat. Janě to trvalo snad tři týdny. Ozařování nebylo bolestivé, nepálilo ani nezanechalo jizvy. Prsní tkáň byla možná tvrdší na dotek, ale na pohled nebylo nic znát. Hlavně však bylo ozařování nepohodlné. Každý den v nemocnici, čekání, až na vás přijde řada, pak několik minut vleže bez hnutí pod přístrojem - celá procedura obvykle trvala déle než pauza na oběd. V podstatě je to podobné, jako když jdete na rentgen, jen vše trvá podstatně delší dobu.
Ještě nejsem za vodou
Dočetli jste příběh ženy, která nemocí prošla, ovšem přála si, abychom změnili její jméno. Chtěla zůstat v anonymitě. Jedním z důvodů je fakt, že od skončení léčby neuplynula dostatečně dlouhá doba. V červnu 2008, asi rok po stanovení diagnózy, příznaky nemoci odezněly.
Ovšem definitivní verdikt, že se nemoc nevrátí, se nedá s jistotou vyřknout nikdy. Až po několika letech bez příznaků lze prohlásit, že byla léčba úspěšná. „Bojím se, že by mi mohlo přinést smůlu, kdybych se prezentovala jako statečná žena, která prošla celou léčbou a má to za sebou. Není to tak a bylo by hloupé o tom takhle mluvit.“ Dalším důvodem je reakce okolí. „Většině lidí jsem nic neříkala, ani když mi bylo nejhůř. Nechtěla jsem, aby mě litovali.“ A jak se dnes cítí? Je ráda, že nezatahovala své nejbližší do problému víc, než bylo nutné. „Bylo to správné rozhodnutí. Nechtěla jsem je zranit, netušila jsem, co se bude dít. Bála jsem se, že vše bude náročnější, že na tom budu mnohem hůř. Nechtěla jsem, aby si mě dcera pamatovala v takovém stavu.“ Nad vodou ji držela rodina, přátelé, kolegové. Zatím je jí dobře, snaží se žít zdravěji, už nikdy nevynechá jedinou preventivní prohlídku. „Víc si vážím života, neřeším každou prkotinu, jsem spokojená s málem.“ Jana měla štěstí a je si toho moc dobře vědomá. Tvrdě bojovala, oporou jí byli i skvělí lékaři. Co by řekla ženě, která právě odchází od lékaře se stejnou diagnózou jako ona před třemi lety? „Nemyslete na budoucnost, starejte se o to, co je teď. Poslouchejte lékaře, myslete jen na to, že bude líp. Doufejte a věřte.“*
***
» CHEMOTERAPIE: Chemoterapie je podávání léků s cytotoxickým účinkem za účelem léčby onemocnění. Na trhu je řada různých léků, rozhodnutí pro konkrétní léčbu závisí na typu rakoviny a na rozsahu a závažnosti onemocnění. Principem je nitrožilní podávání toxických látek, které narušují buněčné dělení. Bohužel chemikálie nedokáže odlišit pouze rakovinové buňky a často ničí i ty normální, což vede k četným nežádoucím účinkům, jejichž druh závisí na použité léčbě. Nejčastěji jde o žaludeční nevolnosti, ztrátu vlasů, problémy s nehty, sliznicemi, pokles krvinek. Řadě z těchto potíží, zvláště nevolnostem, se dá zabránit podáváním jiných léků. » ŽIVOT JDE DÁL Je těžké tomu uvěřit, ale život jde dál. To, že máte rakovinu, neznamená, že se přestanete věnovat všemu, co máte ráda. Léčba vás bude omezovat, den po chemoterapii třeba nepůjdete na vydatný oběd, ale je spousta věcí, které dělat můžete. Nové výzkumy ukázaly, že cvičení zmírňuje vedlejší účinky chemoterapie, takže když se na to cítíte, běžte si třeba zaplavat. Prospěje vám i dovolená, jen se předem poraďte se svým onkologem. Nejdůležitější je psychický prospěch každodenních aktivit. Léčba rakoviny je dlouhodobý proces, který může trvat měsíce i roky. Nemůžete pověsit život na hřebík. Jakmile zůstanete v posteli, propadnete depresím. Nesmíte dovolit, aby nemoc ovládla váš život více, než je nezbytně nutné.
» OPERACE Rakovina prsu se řeší mastektomií (odstranění celého prsu) nebo lumpektomií, při níž se odstraní pouze nádor. Někdy je třeba odstranit i lymfatické uzliny v podpaží, které jsou v případě rakoviny prsu dalším častým ložiskem rakovinových buněk. O typu operace rozhoduje chirurg podle velikosti nádoru a jeho umístění. Mnoho žen si myslí, že je mastektomie lépe uchrání před opětovným vytvořením nádoru, což není vždy pravda. Obvykle nehraje velkou roli, kolik okolní tkáně se odebere. Navíc mastektomie je vážná operace spojená s mnoha riziky. Studie prokázaly, že ženy po mastektomii utrpí větší psychické trauma než po lumpektomii.
MUDr. RENATA KOŽEVNIKOVOVÁ onkoložka se specializací na rakovinu prsu „Některé ženy chtějí být i v době nemoci stoprocentně výkonné. To je hloupost. Je nutné naučit se přijímat pomoc.“ Není jediný důvod, proč léčbou procházet sama. Oporou vám nemusí být jen životní partner, ale třeba kamarádka nebo potomek. * Neodmítejte pomoc. Dobrý psycholog, který se věnuje těžce nemocným, dokáže poradit, jak chorobu zvládat. * Vznik nádoru je provázen pocitem selhání, proto se některé ženy snaží být za každou cenu stoprocentně výkonné: i když jsou po operaci nebo uprostřed chemoterapie, mají naklizeno, nechtějí zatěžovat manžela ani děti. To je hloupost. * Žena potřebuje pomoc, aby zvládla situaci, která je nesmírnou zkouškou trpělivosti. * Léčba může trvat tři čtvrtě roku, další rok se z ní pacientka zotavuje. Pokud nezmění svůj životní styl, je zotavení mnohem pomalejší. * Rakovina bývá vnímána jako synonymum smrti. Zdravý partner mívá velké obavy o život partnerky, zvětšuje se strach z vlastní smrti. * Pokud vztah není postavený na pevných základech, možná ztráta fyzické přitažlivosti problém zvětší. * Zdravotní problém může vést spíš k rozpadu vztahu, je-li v krizi, než k jeho upevnění: je to příliš velká zkouška. * Často to bývá žena, která si po nemoci uvědomí, že jí partner nebyl oporou, a je schopná ho opustit. Setkání s vážnou chorobou projasní vztahy: s partnerem, který ženě poté, kdy přijde o prs, řekne, že je mrzák, nemá smysl počítat do budoucna. * Ženám, které říkají: „Já ale vydržím hodně, paní doktorko,“ vysvětluju, že se to od nich neočekává. Nemusí své dospělé děti před ničím chránit, mají právo žádat od nich něco zpět. Spousta lidí umí pomoc dávat, ale neumí ji přijmout. * Řešením můžou být i pacientské organizace, které sdružují lidi v různých fázích léčby. Na příbězích jiných lidí pacientka vidí, že nechat si pomoct má smysl. » REKONSTRUKCE PRSU Dalším krokem může být rekonstrukce prsu, jak se plastická operace po kompletní mastektomii nazývá. Nejprve se musí pacientka s lékařem dohodnout, zda je operace nutná. Pacientky po částečné mastektomii většinou rekonstrukci nepotřebují. Dále se rozhoduje, zda pacientka podstoupí rekonstrukci zároveň s mastektomií nebo později, což ovlivňuje několik faktorů. Například zda bude po operaci nutné ozařování, zda je bezpečnější provést jednu velkou nebo dvě menší operace. Při operacích se používají různé typy implantátů nebo tkáň pacientky. Hrozí i riziko, že implantáty znemožní řádné provedení mamografického vyšetření. Proto musí být lékaři pracující s mamografem vyškoleni na vyšetřování žen s implantáty.
» OZAŘOVÁNÍ Při ozařování působí vysoce energetický paprsek, který ničí rakovinové buňky. Může ničit i ty zdravé, což vede k nežádoucím účinkům, ale v zásadě je ozařování méně náročné, než pacienti očekávají. Navíc redukuje recidivu onemocnění až o 70 procent. Podle intenzity ozáření může pacientka pociťovat kožní potíže podobné spálení od slunce, kůže někdy zrůžoví, svědí, je citlivá. Tyto projevy po čase vymizí, ale můžou zůstat jizvičky. Dalším častým vedlejším účinkem je únava, která je reakcí organismu na léčbu.
» SYSTÉMOVÁ LÉČBA Do systémové léčby nádorového onemocnění prsu patří chemoterapie, biologická léčba, která je cílená přímo proti nádorovým buňkám a která se nejdříve podává s chemoterapií a rok poté samostatně, ozařování a hormonální léčba, kterou užívá asi 80 % pacientek po dobu nejméně pěti let. Doktorka Koževnikovová zároveň upozorňuje, že ani po několika letech od ukončení léčby nemusí být vyhráno: „Určité riziko recidivy je u rakoviny prsu trvalé.“

Autor: EMMA BRANNAN
Zdroj: Žena a život
Rubrika: str. 52 Žaž bojuje za zdravá prsa

zpět