Jsem ještě vůbec žena?

10.11.2009

Jediný okamžik a lékařův verdikt „rakovina prsu“ zboří naše pečlivě budované plány a zcela naruby převrátí žebříček našich životních hodnot. Nejvíc potřebujeme porozumění, oporu, lásku a víru v sebe samu.

Nesmělé paprsky listopadového sluníčka se zuby nehty brání přepustit své žezlo mrazivé zimě. Urputný boj přírody mi něco připomíná… Nevzdat se!!! Ne, ještě NE!!! Sedím v lázeňské hale a bezmyšlenkovitě točím snubním prstýnkem. Jedno otočení - jeden rok života… Nemohu se jich dočkat, a přesto mám trochu strach: zvládnu to? Manžel Přemek, jedenáctiletý Kryštof a šestiletá Kačenka volali, že už se blíží k Mariánkám. Musím se rychle sebrat. Slíbila jsem, že ještě dnes provoním byt bramborákem. Už v duchu vidím, jak se děti hádají o ten nejkřupavější a Přemek z pohovky syčí to své: „Pssst, nemůže tu být chvíli ticho, když mám sport?“ No prostě ráj - RÁJ na zemi! A přitom stačilo tak málo a už by se kolem mne ticho rozlévalo napořád.

Navzdory osudu

Osud mi do kolébky nevložil zrovna ty nejlepší karty. Maminka zemřela, otec se znovu oženil a založil novou rodinu - beze mne. Já jsem vyrůstala u tety. Mámino pohlazení, teplá náruč a konejšivý hlas mi moc chyběly. Na studia nebylo ani pomyšlení, kdo by mě živil? A tak jsem se brzy otáčela kolem zákaznic v kadeřnictví.
Vidím to jako dnes. Nad dveřmi zacinkal zvoneček a vstoupil ON. Kolem hlavy se mu vlnily neposlušné kudrny a z tmavomodrých očí sršely zlatavé jiskřičky. „Prosím vás, spěchám. Za hodinu mám zkoušku, udělejte ze mě slušňáka. Už dvakrát mě vyhodili, jste moje poslední naděje,“ vychrlil ze sebe. Ostříhala jsem ho hned - a pak zmizel. Ale jeho odraz v zrcadle - nebo v mé duši? - mě neopustil celý den. Večer, když už jsem stahovala roletu, se za mnou objevila voňavá kytice lučních květů - a za ní ON! „Jste můj anděl strážný. Udělal jsem to i díky vám, a tak vás teď musím někam pozvat.“ Vrazil mi kytku do ruky a dodal: „Já jsem Přemek.“ - „Eva,“ odpověděla jsem. „Jste jako sluníčko, beruška sedmitečná - ty vaše pihy na nose mi ji připomínají.“ V tu chvíli, když jsem uslyšela dávná maminčina slůvka, jsem věděla, že je to ten pravý.
Hned po jeho státnicích jsme se vzali. Přemkova matka mě ale dlouho nemohla „skousnout“. Jediný syn vysokoškolák - a obyčejná kadeřnice. Snad poprvé se na mě upřímně usmála, když se narodil Kryštůfek, její první vnuk a Přemkova věrná kopie. Roztála, ale nějaké důvěrnosti či dokonce tykání - ani náhodou. Pět let po Kryštofovi přišla Kačenka a život se na mě díval tou usměvavější tváří. Měli jsme svůj byt, škodovku, krásné a zdravé děti a já už jsem byla vedoucí Salonu Eva se třemi zaměstnanci.

Dopis s černým pruhem

„Zemřela po krátké nemoci ve věku 54 let…“ dál už jsem před sebou viděla jen rozmazaná písmenka. Teta, která mě vlastně vychovala, je po smrti?! „Jak to? Vždycky byla zdravá jako řípa. Nikdy si na nic nestěžovala.“ honilo se mi hlavou.
Obrovskou halou pohřební síně se tiše linula tklivá melodie. Katafalk pokrytý černým suknem se pomalu propadal pod zem, s posledním klapnutím obrovských kovových dveří na mě dýchla prázdnota - smrt - konec. Studenou síní rezonovaly vzdechy a mezi nimi to hrozné slovo: rakovina, RAKOVINA!!! „To víte, dalo se to čekat… vždyť její sestra (moje maminka)… i jejich matka (moje babička),“ tu tichou, soucitnou šuškandu nešlo neslyšet. „Ne! Nechci to poslouchat, musím pryč, ven na vzduch, zpět mezi živé,“ nohy mě samy nesly pryč, co nejdál od těch babských tlachů. Já mám přece ještě všechno hezké před sebou. Toho špatného jsem si už vybrala dost.

Sprosťák, nebo pečlivka?

V kuchyňce mého salonu se nad ranní kávou chichotaly dvě mladší kolegyně. Naše nejstarší „babi“, jedenapadesátiletá Blanka, se svým vrozeným hereckým talentem přehrávala nedávnou návštěvu u gynekologa. Ještě teď se trochu pýřila a červenala, když vyprávěla, že pan doktor chtěl vidět její prsa. „Co vidět? Holky, osahat!!! No, kdyby mi bylo tak o dvacet let míň, tak se nedivím. Ale chtít po mně, abych si v ordinaci sundala podprsenku? Slyšely jste to někdy? Sprosťák jeden,“ rozjela se jí pusa. „Prý nějaké vyšetření. Dostala jsem od něj tuhle brožurku - Samovyšetření prsu.“ Holky se culily a listovaly v ní málem jako v nějaké pornografi i. Nedalo mi to, a když se holky točily kolem mokrých a nabarvených hlav, brožurku jsem si rychle prolistovala. Večer před zrcadlem jsem si to pak jen tak ze zvědavosti zkusila. Malinká boulička asi dva centimetry nad bradavkou levého prsu mi připomněla úklid dětského pokoje. Před pár měsíci jsem rovnala Kryštofovy knížky a sesypaly se z poličky přímo na mě. Velká encyklopedie letadel mě svým rohem uhodila přímo do prsu. „No vzpomínám, jak mě to pěkně zabolelo. Ale bylo to vpravo, nebo vlevo?“ zazmatkovala jsem v duchu. V koloběhu práce jsem to brzy pustila z hlavy. Měla jsem docela jiné starosti. Kryštofovi jsem v batohu našla krabičku cigaret a Přemek úplně zazdil třinácté výročí naší svatby. Jako šedá eminence se mezi nás vkrádal stereotyp. Teprve tehdy jsem si všimla, že Přemek už nenosí náš snubní prsten. „Odkdy? Proč? To se za mě stydí?“ vkrádalo se mi do mysli. „Vy dva si přece nemůžete rozumět, Evi,“ pošlapala mou naději na vysvětlení Přemkova chladu paní tchyně.

To bude dobré!

Mezi dveřmi gynekologické ordinace (došly mi antikoncepční pilulky) jsem se zmínila o maličké bulce v levém prsu. TEN DEN TO ZAČALO. Se žádankou na mamografické vyšetření jsem se chtěla telefonicky objednat. „Nejbližší volný termín tu máme za tři měsíce. Pište si…“ ozval se hlas na druhém konci telefonu. „Bulka…? Tak tedy pozítří,“ klap a ticho. Že bych nebyla ani trochu nervózní, to bych lhala, ale můj doktor mě dostatečně uklidnil. „To bude nejspíš neškodná cystička.“ V malé čekárně se nás mlčky tísnilo patnáct. V kabince, na jejíchž dveřích se skvěl obrovský plakát průřezu prsem se všemi cystami, bulkami a nádory, se pode mnou zhoupla podlaha. „Jen klid! JÁ se přece nemám čeho bát.
Své už jsem si vybrala,“ opakovala jsem si stále dokola a snažila se na ten odporný obrázek nedívat. „Au,“ zmačkl mi rentgen levý prs jako těžký lis,, „jak asi rentgenují ženy s prsama po tatínkovi,“ pomyslela jsem s si úsměvem. Nikdy mě o tom nenapadlo přemýšlet. Je to přece tak samozřejmé, ale přece... Kdesi hluboko v podvědomí se mi vybavují dva malé pučící angrešty, jak mě jimi v dětství zlobil táta, a já se styděla. V pubertě mě zase teta dloubala do zad, když jsem se hrbila, aby mi zpod trička moc nevyčnívaly. Potom letmý dotyk spolužáků, kteří mi rozvazovali copy s mašlí na prsu a já rudla jako pivoňka. Vzrušení při Přemkově prvním pohlazení prsa, které mi zrychlilo dech, a nakonec Kryštůfkova něžná pusinka, když jsem ho poprvé kojila. To bude dobré! Ale NEBYLO.

Blesk karcinomu

„Nějaká nejasnost? Doplňující vyšetření… Musíte být statečná… Dnes a v tomto stadiu vás vyléčíme…“ Najednou se mi za tmělo před očima. Neviděla jsem nic, jen černý katafalk propadající se do hlubin. Kačenka půjde za rok do školy a já už ji neuvidím. Kryštof chce být letcem, a můj muž…? Prstýnek už stejně nenosí, těžce jsem polkla a otáčela tím svým, jako bych se držela záchranného lana.
Po všech vyšetřeních byl verdikt neúpros ný: CELÝ PRS musí být odstraněn. Svět se mi hroutil. Naposledy jsem ke svým ňadrům přivinula malou Kačku a div neumačkala nic netušícího Kryštofa. Před nemocnicí jsem Přemkovi vtiskla do ruky zalepenou obálku. „Je v ní má poslední vůle, kdyby…,“ škytla jsem. „Neblbni, za pár dní jsi doma,“ řekl a nemotorně mě poplácal po zádech. I kdybych měla to štěstí (?), už to nikdy nebudu já. NEBUDU CELÁ!!! Stojím vůbec ještě o takový život? Ne!!! Já jsem se snad vůbec neměla narodit. Tolik trápení je na jednoho moc, topím se ve výčitkách a beznaději.

Moje „druhé narozeniny“

„To bude dobré, paní Evičko,“ slyším z dálky. Nade mnou stojí chirurg a sestřička. Mezi okny se na mě usmívá třináct krásně modrých irisů (mých nejmilovanějších květin). „Ty jsou od manžela, prý k vašemu výročí svatby,“ vysvětlují a na nočním stolečku sedí veliká plyšová beruška. „Je od vaší tchyně - prý jste takové jejich sluníčko sedmitečné. Dnes už volala třikrát,“ dodali.
Nebudu lhát, nejsem žádná hrdinka -bolelo to k nevydržení. Uvnitř jako by mě trhali na kusy, levou rukou jsem strachem a bolestí téměř nepohnula a moje duše zoufale kři čela: Maminko, maminečko, jak jsi mě tu moh la nechat… samotnou. Tolik jsem toužila schoulit se jí do náruče a plakat a plakat. Dřív než Přemek u mé postele seděla má „chladná“ tchyně. Snad poprvé jsem ji viděla mimo domov nenamalovanou, s hlubokými vráskami na čele. „Evičko, holčičko moje, drž se, bojuj, mám tě moc ráda,“ jemně mě hladila po tváři. „Děti tě moc pozdravují. Kryštof se dušoval, že už nebude kouřit, Kačka je moc hodná a snaží se mi pomáhat. Prý bude doma vařit, až se vrátíš. Chce, abych ji naučila krupicovou kaši. A Přemek? Vždyť ho znáš. Od té doby, co tě sem odvezl, jsem z něj nedostala slovo. Chodí doma jako tělo bez duše,“ vyprávěla.
Operace byla ale jen začátek strastiplné cesty plné bolesti, strachu, ženského ponížení a depresí. Rehabilitace mě sice krůček po krůčku vracela k životu, ale doléčení (radiace, chemoterapie) mě opět srazilo ke dnu. Půl roku jsem střídavě bojovala a vzdávala to. Bez prsu a pak i bez svých tizianových vlasů jsem se cítila jako rozbitá odložená loutka v dětském divadle. Při životě mě držely Kačenčiny obrázky, Kryštofovy plány o létání a… zlatý paprsek. To když mě Přemek vezl poprvé z nemocnice domů a na jeho ruce se zářivě třpytil zlatý kroužek - náš snubní prsten.

Tajemný závoj mlčení

Doma kolem mne chodil jako kolem horké kaše. Cítila jsem jeho ostych i strach. Z tchyně se po tolika letech stala konečně maminka se vším všudy. Mohla jsem se jí vyplakat do náruče a ona mě chápala a objímala. „Vím, že je Přemek truhlík. To víš, chlap… Neumí to dát najevo, ale moc se o tebe bál,“ vyprávěla mi, kolik hloupostí za mé nepřítomnosti vyvedl. „Den po tvé operaci jsme málem vyhořeli, nedokázal se na nic soustředit. A víš, že i on chtěl být letcem jako Kryštof,“ usmívala se. „Jsem ráda, že vás mám všechny čtyři.“
Než jsem se odhodlala ukázat Přemkovi jizvu, uplynulo pár měsíců. Prožíval vnitřní boj (mezi námi, mužští se vždycky bojí víc ). Nejprve zavřel oči, pevně stiskl mou dlaň a potom se mé rány zlehounka, jako by na ni sedl motýl, dotkl. „Neboj se, budu něžný,“ zašeptal hlasem plným touhy. A pak mě po nekonečně dlouhé době políbil. Ne takovou tou ne osobní pusou, kterou mě častoval při odchodu do práce. „Beruško moje, sluníčko, je mi s tebou moc krásně,“ šeptal přiškrceným hlasem. „Strašně moc jsem se bál, že bych tě mohl ztratit.“ Po tvářích se mi rozkutálely slzy, teď už ne z bolesti a bezmoci, ale hřejivé slzičky štěstí. Můj účes, zatím delší ježek, si „vzaly do parády“ holky ze salonu. A barva, to je pro ně hračka!

Nejsem v tom sama

Vím, že zdaleka ne každá žena měla to štěstí a svůj boj s rakovinou vyhrála. Ani já si nemohu být jistá, zda nemoc neudeří znova. Ke své práci do kadeřnictví se už nevrátím, ale moje holky to zvládnou. Já zatím pronikám do tajů čísel v účetnictví. Poslední otočení mým „kouzelným“ prstenem a do haly, kde jsem prožila rekondiční pobyt s dvacítkou žen s podobným osudem, vbíhá rozzářená Kačenka, za ní jde rozvážně houpavým krokem Kryštof. A kde je Přemek? Už jde a v ruce svírá malou krabičku. Je v ní zlatý přívěsek na krk - sluníčko sedmitečné.

***

PROTI STRACHU

Kniha MUDr. Petry Řeháčkové a fotografa Davida Židlického Osudové př příznaky poskytuje maximum informací m o prevenci nádorových c onemocnění. r Doplňuje ho seznam D onkologických center o v celé ČR (Atelier Zidlicky).

»Buďte statečná, v tomto stadiu vás vyléčíme. Celý prs ale musí pryč!« »Už to nebudu já. Nebudu celá! Mám žít?«

KOMENTÁŘ ODBORNÍKA

Mgr. Jana Drexlerová, Mamma Help Centrum

Nejste v tom sama Do Mamma help centra přicházejí ženy, které se od svého lékaře dozvěděly hrozivě znějící diagnózu - karcinom prsu. Najdou tu chráněné prostředí, bezpečné zázemí k intimním rozhovorům a také mnoho informací, praktických rad a potřebných kontaktů, které jim mohou do velké míry usnadnit nelehké období onkologické léčby. Snad každý, kdo se někdy v životě ocitl v úzkých, si dovede představit, jak povzbudivě působí přátelská pomoc člověka, který ví, o čem mluvíte, který má vlastní zkušenost a který sám dokázal podobné problémy zvládnout. Ženy, které v Mamma help centru jako dobrovolnice pracují, samy nádorovým onemocněním prsu prošly a jejich osobní příběh je často tím pravým povzbuzením nejen pro pacientky samotné, ale i pro jejich příbuzné a přátele. Mamma help centrum je otevřené denně od pondělí do pátku v době od 8.30 do 14.00. Ženy se v Centru scházejí ke cvičení, arte terapii, přednáškám či k přátelskému posezení. Tuto vlídnou komunitu nabízíme všem, které nechtějí zůstat ve svých těžkých chvílích samy. Najdete nás na adrese: U Vinohradské nemocnice 4, 130 00 Praha 3, www.mammahelp.cz

Autor: Oldřiška Tylová
Zdroj: Svět ženy Strana: 100
Rubrika: Přihodilo se mi

zpět