JÁ, ONA A JEJÍ PROBLÉM

07.05.2009

O pocitech žen, které byly v dětství zneužívané nebo zjistily, že jsou neplodné, bylo hodně napsáno. Ale jak to mají jejich muži? Co se odehrává v mužské mysli, když ženy začnou pochybovat, zda s nimi partner zůstane a bude je pořád ještě chtít?

Rakovinou prsu onemocní v České republice každý rok 5000 žen, podlehne jí téměř 1500 z nich. Tolik statistika. Jednou z těch žen byla i třicetiletá Janka. Rakovinu prsu u sebe objevila v sedmadvaceti letech. „Na diagnózu jsem reagovala totálním zděšením. I když jsem s tou nemocí vnitřně počítala, realita byla zdrcující. Zpočátku jsem tomu nemohla uvěřit, stále jsem si opakovala: Proč zrovna já? a jestli zemřu jako moje máma a babička. Během sedmi deseti dnů jsem se s myšlenkou na rakovinu prsu naučila žít. Aktivovala ve mně něco jako obranný systém, který mě postavil na nohy a donutil začít bojovat: spolupracovat s lékaři, vyhledávat si informace o možnosti léčení,“ vzpomíná. V té době byla sama.
Neměla maminku, babičku, partnera.
„Během následujícího měsíce jsem chodila po vyšetřeních, chystala se na operaci a ihned po operaci zhruba za tři týdny začala chemoterapie, která trvala následně 3,5 měsíce. V té době jsem na nový vztah neměla myšlenky, ani jsem ho cíleně nehledala. Je pravda, že jsem o nemoci řekla svému známému, který mě během léčení navštívil a z návštěvy vznikl 2 - 3 měsíční vztah, který ale skončil dřív než chemoterapie.“

„NIKDY MI NEVADILO, ŽE NEMÁ ŇADRO...“

Svého partnera Jaroslava potkala na konci chemoterapie. Ten den si prý pamatuje velmi přesně. Byl to totiž první den, kdy se rozhodla jít do práce bez šátku. „Měla jsem velmi kraťounké vlasy, oholené strojkem. Byla jsem strašně nervózní a připadala jsem si velice neatraktivní.
Proto by mě ani ve snu nenapadlo, že právě můj účes byl tím prvním, čeho si můj přítel všiml a proč mě oslovil,“ říká. Jaroslava přitom vůbec nenapadlo, že to není módní střih, ale následek chemoterapie. Že je Janka nemocná, se dozvěděl asi týden po prvním setkání.
„Odjížděl jsem od ní domů a přišla mi textová zpráva, že by mne ráda poznala víc, ale měl bych o ní něco vědět.
Oznámila mi, že má rakovinu prsu a o jeden prs přišla. Hodně mě to zarazilo, něco takového jsem nečekal,“ vzpomíná. V začátcích vztahu prý bojoval s tím, jak se má vlastně k Jance chovat a co dělat nebo nedělat, aby to nebylo nevhodné. „Ona mi ale úžasně pomohla. Kdykoli jsem byl s ní, jako bych její nemoc vůbec nevnímal. Chovala se naprosto přirozeně a vůbec o ní nemluvila.“ Problémy prý začal vnímat až ve chvíli, kdy kvůli léčbě a braní hormonů přestala mít chuť na sex. „Zpočátku to nebylo jednoduché, dost jsem na ni naléhal, neuměl jsem se vžít do její situace. Všechno jsem začal vnímat jinak, až když jsme spolu začali o nemoci víc mluvit,“ líčí. Janku nedokázal vymazat z hlavy ani poté, co mu oznámila, že už ho nemá ráda a rozešli se. S nemocí prý rozchod neměl žádnou souvislost. „I po rozhodu mě zajímalo, jak se jí vede a jak se cítí, proto jsme zůstali v kontaktu. Když se z nás znovu stali partneři, Janka už byla po plastické operaci prsu. Mně osobně nikdy nevadilo, že nemá ňadro. Velmi intenzivně jsem si to uvědomoval snad jen v začátcích našeho vztahu, postupně jsem na to myslel čím dál méně. Janka mi část těla bez prsu nikdy neukázala. Večer chodila spát v tričku a do koupelny mě nepouštěla. Pochopil jsem to,“ říká.

ODMÍTAJÍ SEX, NEODMÍTAJÍ LÁSKU

Jaroslav říká, že díky Jance a její nemoci začal nahlížet na život jinak. „Ona by zřejmě řekla, že jsem se o její nemoc nikdy až zase tak hluboce nezajímal a navenek by to mohlo vypadat, že měla pravdu.
Uvnitř jsem všechno, co prožívala, vnímal nesmírně citlivě. Můj jediný problém byl a zůstává, že právě toto neumím dát najevo.“ Není lehké pátrat po mužích, kteří by takto jasně a otevřeně promluvili o nemoci své partnerky. Ve sdruženích žen s rakovinou prsu opakují pořád: že muži nemoc své partnerky jednak nezvládnou a opustí ji, nebo mají sami se sebou dost práce. Důvodem rozpadu vztahu nicméně nebývá samotná nemoc. V době krize vyplave na povrch jen problém, který byl ve vztahu přítomný už předtím. Třeba jen to, že spolu partneři neumějí komunikovat. Muž v takové situaci udělá nejvíc, když ženě dá najevo, že pokud ona bude chtít, je připravený ji vyslechnout a popovídat si s ní. Ale neměl by ji nutit. „Partner je často pro ženu tím nejbližším člověkem.
V případě fungujícího partnerského vztahu je naprosto logické, že právě on bude s nemocnou ženou vše prožívat. Bude mít o ni strach, bude se o ni starat a bude se snažit být jí oporou. Žena se pro něj stává vlastně tak trochu dítětem,“ říká psycholožka a sexuoložka Laura Janáčková, která se ve své praxi věnuje ženám s diagnózou rakoviny prsu. Jakou chybu podle ní muži dělají v přístupu k ženám?
Domnívají se, že žena řešící tak vážný zdravotní problém nemá zájem o sex.
Jenže neprojevování sexuálního zájmu může u žen vyvolat dojem z nepřitažlivosti, může vést k tělesnému odcizení a vzniká tak bludný kruh, ze kterého vede cesta ven jen skrze komunikaci. Bohužel v lidech často převládá mýtus, že lepší je raději o bolestivých věcech nemluvit. Muži se pak bojí žen zeptat, a ženy se zase obávají, aby partnera nezatěžovaly. „V ordinaci se často setkávám s partnery nemocných žen a mnohdy od nich slýchám, že po ní touží i sexuálně, ale copak to po ní může chtít?
Má ji rád a je pro něj přitažlivá i bez vlasů a bez ňadra, to přece musí vědět! Ale tohle je právě věta, kterou ženy potřebují slyšet,“ dodává Laura Janáčková. Aby partnerství přežilo zkoušku, jakou je rakovina prsu, musí oba sdílet společné starosti. Fungují-li dobře vztahy, každá nemoc je jen posílí.

SEXUÁLNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ A ZNÁSILNĚNÍ

VÁŽNÉ NÁSLEDKY

O sexuálním zneužívání dětí se ve společnosti dlouho mlčelo a je to poměrně nedávno, co se tento problém začal hlouběji zkoumat. Podle výzkumů sexuálního chování je u nás do patnácti let zneužito 8 % žen a téměř 5 % mužů.
„Sexuální zneužití v dětství má pro další život oběti velmi výrazný a samozřejmě negativní vliv. Zhruba u poloviny v dětství zneužitých žen pozorujeme následky této traumatizace i v dospělosti,“ říká psycholog a sexuolog Petr Weiss. Sexuální trauma se podle něj v dospělosti projevuje v několika různých oblastech. V partnerství má za následek, že se ženy bojí navazovat vztahy a je pro ně mnohem obtížnější začít partnerovi plně důvěřovat. S partnerským vztahem pochopitelně souvisí i sex, a to je další problém. V dětství zneužívané ženy mají v dospělosti odpor k sexu, nemohou dosáhnout orgasmu nebo trpí jinou sexuální dysfunkcí. Častěji než jiní lidé trpí depresemi, pokoušejí se o sebevraždy či mají větší tendenci k závislosti na alkoholu nebo drogách. Z hlediska závažnosti následků sexuálního zneužití jsou podle odborníka důležité čtyři okolnosti tohoto činu. Následky jsou tím závažnější, čím vyšší míra násilí byla použita, čím bližší byla dítěti osoba pachatele činu, v jak citlivém věku bylo zneužito (zneužití ve čtrnácti je méně traumatizující než zneužití v deseti letech, protože dívka je už psychicky víc připravena a informována o tom, co se vlastně stalo) a čím déle zneužívání trvalo (jednorázové zneužití mívá menší vliv na další život oběti než zneužívání dlouhodobé). „Nejzávažnější následky mívá dlouhodobé zneužívání incestního charakteru. V naprosté většině případů jde přitom o incest otec-dcera nebo o tzv. pseudoincest otec-nevlastní dcera,“ dodává odborník. Ženy hrůzný zážitek většinou nikomu nesdělují. Podle výzkumů Petra Weisse ho rodičům, učitelům nebo policii oznámí zhruba 12 % z nich. Oznámit ho v dospělosti partnerovi bývá pro ženy obtížné a mužské reakce na takové zprávy se dají jen odhadovat, žádné výzkumy na toto téma totiž zatím nevznikly.

ZNÁSILNĚNÍ

Ženy obvykle neoznamují ani další skutečnosti: znásilnění. Podle statistik to na policii ohlásí asi tři napadené ženy ze sta. „Zřejmě v tom hraje roli fakt, že téměř polovina znásilnění dospělých žen je páchána jejich manžely nebo trvalými partnery. Je pak logické, že ženy mají menší snahu tyto činy oznamovat v zájmu zachování partnerství,“ říká Petr Weiss. Zřejmě nejtypičtější případ znásilnění se podle odborníka odehrává na schůzce, kde žena koketuje s mužem a myslí si, že vše udrží na příjemné úrovni. Muž má však úplně jiné představy a když ona přijme pozvání do bytu, tak on předpokládá, že tam jde za účelem pohlavního styku. V dospělém životě mívá znásilnění méně závažné následky než zneužití v dětství, každopádně přetrvávají asi u padesáti procent žen. Podle Petra Weisse záleží opět především na míře použitého násilí a druhu znásilnění. „Moje přítelkyně mi sdělila zhruba po půlroční známosti, že byla v patnácti dvakrát znásilněná. Já to nevěděl, a tak jsem k ní v milostném životě přistupoval, jako by neměla žádný problém. Nevěděl jsem, že fyzický kontakt se jí hnusí a že milování se mnou prožívá jako povinnost.
Prý docela příjemnou, ale povinnost.
Přiznala mi, že teprve při sexu se mnou cítila něco víc. Orgasmu nedosáhne, ale to přičítám tomu, že při aktu si pokaždé vzpomene na svoje zážitky. Svěřila se mi, že touží spíš po platonickém vztahu, ale zároveň se děsí toho, že budu čekat na chvíli, kdy svolí k sexu.
Snažím se jí vysvětlit, že milování je pro mě vyjádřením lásky. A že každý normální muž touží po fyzickém kontaktu se ženou, kterou miluje. Připadá mi, že mi věří a nevěří zároveň. Problém je, že v pětadvaceti se jí zážitky nejspíš zakonzervovaly a po deseti letech, kdy nevyhledala žádnou odbornou pomoc, nebude asi lehké vyvést ji z bludného kruhu ven,“ říká dvaatřicetiletý Ondřej. Psycholog a sexuolog Petr Weiss radí každý případ hlásit (už jen z toho důvodu, že většina pachatelů se tohoto násilí s největší pravděpodobností dopustí znovu) a vyhledat psychoterapeutickou pomoc, která je důležitá pro zboření sexuálních zábran. Jak rychle (a jestli vůbec) si ženy v budoucnu dokážou sex užít záleží i na dalších okolnostech znásilnění. Někdy totiž právě ohlášení a necitlivý kontakt policie a soudu může vyvolat takzvané sekundární trauma. Ženy jsou vystaveny nepříjemným otázkám, občas se zvažuje věrohodnost jejich tvrzení a někdy je také okolí podezírá z toho, jestli vlastně konfl ikt nevyvolaly ony samy.
Pokud je ovšem trestní řízení dotaženo do konce a pachatel dostane přiměřený trest, může to podle Petra Weisse znamenat pro oběť satisfakci a úlevu. Že ženy dokážou o svém zážitku mluvit s partnerem je podle odborníka důležité. Ovšem vybudovat absolutní důvěru chce především čas, trpělivost a ohleduplný přístup ze strany muže. Jakékoli přemlouvání nebo nucení ženy do milování, byť z lásky, je kontraproduktivní a končí většinou úplným odmítáním sexu.

NEPLODNOST

TOUŽÍ MUŽI PO DĚTECH?

Rok od roku přibývá párů, které trpí neplodností. Definice neplodnosti říká, že je to neschopnost počít dítě během jednoho až dvou let nechráněného pohlavního styku s normální frekvencí.
Když se partneři rozhodnou pro početí potomka a nedaří se jim, situace je týden od týdne komplikovanější. Dostávají se pod tlak okolí a nejtěžší je zvládnout vlastní nervy. A čekání. Čekání, jestli vše tentokrát dopadne, nedopadne a když to ani po dvou letech nedopadne, sebrat odvahu a vydat se k lékaři. Všechno pochopitelně zvyšuje stres, jemuž jsou oba partneři vystaveni a početí komplikuje. Jenže zkuste někomu nakázat, aby stres odboural! Ten je s touhle bitvou zkrátka spojený a zbavit se ho nejde ani pod tlakem tisícerého zdůvodnění.
Život muže i ženy je chtě nechtě ovlivněn, a když vytoužené těhotenství nepřichází, projevují se i změny v partnerském vztahu. Velkou zkouškou je pro něj pochopitelně zjištění, že jeden z partnerů je neplodný a oba se zamýšlejí nad otázkou umělého oplodnění. A znovu čekají. Je to zkouška, kterou někdo umí brát sportovně a jiný ne. „Ne každý muž má jednoznačnou potřebu se zreprodukovat. Pro některé muže to zase tak velká rána není, protože si dobře uvědomují, že narození dítěte zásadně ovlivní jejich třeba už zaběhnutý životní styl, pohodlí a často se obávají zodpovědnosti. Mnoho z nich však po potomkovi touží. Většinou nejsou schopní partnerce sdělit důvody rozchodu, které by bolely, leckdy se jejich vztah rozpadá a oni založí rodinu jinde. Každá situace je natolik individuální, že ji nelze příliš zobecňovat,“ říká psycholožka Michaela Šleglová.

SVĚŘUJÍ SE GYNEKOLOGOVI

„Muži mívají až panickou hrůzu z jakýchkoli změn a očekávaných starostí.
Čím konkrétnější podobu budoucnosti si dokážou představit, tím snáz se s tím vyrovnají. Partneři by měli o tom, co je čeká, především mluvit. Ujasňovat si svá stanoviska, přání a očekávání,“ říká psycholog a manželský poradce Petr Šmolka a dodává, že vztahy se skutečně mění. Nikde není psáno, že zrovna k horšímu. Důležité je být připraven.
Že neplodnost jednoho z partnerů neznamená automaticky konec vztahu, ukazuje i výzkum „Vliv neplodnosti na kvalitu partnerského vztahu“ studentek Jany a Šárky Kubcových, které na toto téma zpracovaly diplomovou práci.
Nakonec vyhodnotily 65 dotazníků.
V nich partneři odpovídali mimo jiné třeba na otázku, na koho by se jako první obrátili s podezřením, že jsou neplodní (ve výzkumu nebylo rozlišeno, jestli je neplodný muž nebo žena). Největší důvěru měl u žen i mužů gynekolog, na druhém místě byl partner. A důvod? Opora v jejich protějšku. V dotazníku nechyběla ani otázka, zda partneři zvládli situaci kolem neplodnosti podle svých očekávání a jestli jim byl jejich protějšek oporou. Všechny ženy byly spokojeny, u mužů 5 % z nich uvedlo, že situaci nezvládli podle svých představ. Odpovědi mužů ohodnotily autorky jako velmi citlivé a ohleduplné na stav jejich partnerek. „I to je důkazem toho, že celou situaci muži prožívají stejně intenzivně jako ženy. Že jsou schopní své pocity sdělit a nestydí se, přestože v dnešní společnosti stále ještě přežívají kořeny dřívější výchovy, která nedovolovala ukázat mužům strach, smutek, lítost nebo dokonce pláč,“ napsaly. I odborníci z poraden pro neplodná manželství uvádějí, že řadě párů pomůže problém s početím objevit v partnerovi skutečného přítele. Z určitého pohledu může být neplodnost hodnocena dokonce jako pozitivní událost.

NEEXISTUJE ŽÁDNÁ ZÁRUKA

U neplodnosti je nutné napsat totéž, co v případě rakoviny prsu. Fungující vztahy posílí, skřípající rozloží.
„V ideálním případě tato skutečnost partnery stmelí a jejich vztah se prohloubí. Samozřejmě ale někdy dochází k tomu, že se jeden nebo oba uzavřou a v duchu jeden druhému vyčítají. Tímto faktem víc trpějí ženy, které ztrácejí zájem o cokoli jiného. Je to zatěžkávací zkouška vztahu, a pokud touto krizí partneři projdou a dobře ji zpracují, jejich vztah to může velmi posílit,“ říká odbornice.
Psychicky náročné je nejen smířit se s neplodností, ale rovněž se rozhodnout co dál a případně zpracovat její léčbu. Než s ní pár začne, měli by se oba dohodnout, co všechno jsou ochotní podstoupit. Mnoho párů na začátku léčby o tom moc nepřemýšlí ani nemluví, a tak jim pak okolnosti léčby výrazně zasáhnou do života. Zvlášť mužům, kteří toho o podstatě léčby ženské neplodnosti vědí většinou méně než partnerka toužící po potomkovi. Taková situace se stala i Kristýně, které je pětatřicet a už několik let si přeje otěhotnět. Když se po letech marného snažení vydala do centra asistované reprodukce a domů se vrátila s nadějí a rozpisem prvního cyklu pro mimotělní oplodnění, u manžela narazila. „A co to znamená pro mě? Že tam budu někde za plentou onanovat?“ řekl jí a tím odstartoval sérii nezdarů. První ani druhý pokus nevyšly, o třetí už se raději nepokusila. V rozpadajícím se vztahu na něj zkrátka nenašla sílu.
Dneska říká, že do toho v žádném případě nemůže jít žena sama, ale od začátku s partnerem.

***

V případě fungujícího vztahu je muž pro ženu tím neplodnosti stejně jako ženy.“

Muži prožívají situaci kolem

Foto autor| FOTO: PROFIMEDIA. CZ

Autor: JANA BENEŠOVSKÁ A DAGMAR ČERNODRINSKÁ,
Zdroj: My life Strana: 32
Rubrika: Cítit se lépe

zpět