Boj o prsa
11.11.2008
Prsa. Ňadra. Jejich latinské označení mamma vytvořilo pro většinu světových jazyků základ pro názvosloví a první slůvko takřka každého dítěte - máma.
..zkráceno..
DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ VELIKOST
Někdy se debaty nad velikostmi nebo povislostmi ňader zdají být skutečně malicherné. To ve chvíli, kdy jde o zdraví. Pakliže žena slyší: „Máte zhoubný nádor," její život se změní. V hlavě se jí motají myšlenky na smrt, ne na tvar jejích prsů. A naprosto absurdní se jí zdají plastické operace českých rádoby slavných modelek. Mnohé z žen svůj boj s rakovinou prsu přežijí. Rakovinou prsu u nás onemocní každý rok pět tisíc žen, zemře skoro každá třetí z nich. Tolik statistika. Smutné je, že většina žen prohrává svůj boj s rakovinou zbytečně. Stačilo by zajít k lékaři včas. Jenže ony se bojí bolestivého vyšetření a děsí je představa, že by mohly přijít o prs, jednu z nejintimnějších a nejcidivějších částí těla, která dělá ženu ženou.
Báře bylo pětadvacet let, když ji začalo lehce bolet levé rameno a také podpaží. Samovyšetřením si zkusila prohmatat prsy. V levém objevila cosi tvrdého. „Nahmatala jsem si malou bulku a okamžitě jsem se objednala ke gynekologovi. Ten mě ujistil, že se svými prsy zbytečně zabývám a že je to normální reakce na holení podpaží. Asi měsíc jsem žila poměrně klidně, ale pak se bolest stupňovala a vůbec celý prs se choval nějak nestandardně. Na popud přítele následovala nová návštěva gynekologa. Tentokrát jsem byla neodbytná a z ordinace jsem odcházela s doporučením na ultrazvuk prsu. Neočekávala jsem, že by se něco takového mohlo stát mně. Jenže stalo. V mém prsu bylo objeveno asi osm ložisek rakovinového nádoru. Aniž bych pořádně chápala, co se se mnou děje, v rychlém sledu následoval mamograf, biopsie. Z výsledků jsem byla zděšená. Nevěděla jsem nic: co mě čeká, jak vypadá onkologická léčba, jaké jsou šance na uzdravení." První krok k vyléčení rakoviny, ablaci prsu, absolvovala Bára před třemi lety. Představa, že budu bez ňadra, mě ničila snad ještě víc než informace, že mám rakovinu. Konečný verdikt o nutnosti okamžité ablace prsu mi sdělila primárka po vyšetření ultrazvukem. Byl to strašný pocit. Nechtělo se mi uvěřit, že něco podobného budu muset podstoupit. Naštěstí mě velmi podržel můj přítel. Tvrdil, že nechodí s prsem, ale se mnou. S odstupem času strašně moc oceňuji jeho tehdejší jednání. Dodal mi tím obrovskou sílu. Přestala jsem mít pocit, že se ze mě stane nepřitažlivý, ošklivý a bezcenný tvor." Po ablaci prsu přišla u Báry na řadu chemoterapie. Osm infuzí po dvou týdnech absolvovala během tří měsíců.
„První čtyři dávky byly dost vysilující. Den po aplikaci mi bylo velmi zle, navíc bylo třeba, abych si do břicha píchala injekce. Toho se bravurně ujal můj přítel. Asi po druhé chemoterapii mi začaly vypadávat vlasy, po třetí a čtvrté už jsem byla zcela bez ochlupení. Naštěstí jsem po celou dobu léčby chodila do práce, kde o mém problému všichni věděli. Už podezření na nádor jsem všude konzultovala, neumím být příliš introvert. Velmi mi to pomáhalo, neměla jsem pocit bezmoci a neschopnosti. Byla jsem sice velmi vyčerpaná, ale nemohla jsem se smířit s tím, že bych si chemoterapie ,vychutnávala' doma." Krátce po chemoterapii začali lékaři Báře ozařovat jizvu. „V porovnání s chemoterapií jsem ozařování brala jako odpočinek." Dnes je zdravá. Bez prsu žila dva roky. Poté dostala „nové" a už se těší na příští léto, které stráví u moře a v plavkách. Bez podivných pohledů ostatních. „Jediné, co musím občas odhánět, jsou myšlenky, co se stane, kdyby se rakovina po nějakém čase vrátila..." *
Autor: EVA ŠOLCOVÁ
Zdroj: HARPER'S BAZAAR Strana: 102
Rubrika: Pod povrchem