3 statečné bojovnice

30.12.2009

Každou hodinu se nejméně jedna žena v Česku dozví, že má rakovinu prsu. Diagnózu, která jim převrátila život naruby, slyšely i Hana, Tereza A jana. A dokážou vám, že tato nemoc, jakkoli je hrozná, nemusí nutně znamenat konec.

Hana (32)

Když jí lékaři oznámili, že má rakovinu prsu, bylo jí osmadvacet let. Hana je lékařka, denně přichází do styku se smrtí, najednou však sama byla tak blízko… Lékaři jí vyjmuli polovinu prsní žlázy a uzliny z podpaží, na plastickou operaci nemusela. Podstoupila chemoterapii i ozařování. Ani během léčby nepřestala pracovat.

* Co vám blesklo hlavou, když vám lékaři sdělili, že máte rakovinu prsu?

Byl to šok. Bylo to tak nepravděpodobné! Mohl to být fibrom, cysta, lipom… cokoli. Ale rakovina byla tak nepravděpodobná!

* Sama jste lékařka, pohybujete se ve zdravotnickém prostředí. Opravdu jste si nepřipouštěla, že se rakovina prsu může týkat i vás?

Když pracujete s lidmi, kteří jsou vážně nemocní, a denně přicházíte do styku s rakovinou, pochopitelně vás napadne, že by se to mohlo týkat i někoho ve vašem okolí nebo dokonce vás osobně. Takovou myšlenku ale pokud možno co nejrychleji zaženete.

* Byla ve vašem případě vaše profese a fakt, že znáte detailně lidské tělo, výhodou, nebo nevýhodou?

Ve chvíli, kdy mi lékaři oznámili diagnózu, jsem to vnímala jako nevýhodu. V ten moment bylo všechno černé, viděla jsem každou možnou komplikaci. Později jsem si na situaci trochu zvykla, takže znalosti mi pomohly překonávat například nepříjemné nežádoucí účinky léčby. Věděla jsem, že mi bude zle, ale také jsem věděla, že je to normální doprovodný jev léčby a že to přejde.

* Bála jste se smrti?

Určitě. Bát se je normální, je to pud. Coby lékařka jsem v dennodenním kontaktu se smrtí, ale teď se to náhle týkalo mě osobně. To bylo něco jiného.

* Je vůbec možné vyrovnat se s faktem, že mám rakovinu prsu, a žít normální život?

Zpočátku je každý okamžik zakalený. I krátké radosti vždycky končí myšlenkou, že radost je pouze dočasná. Jako by to bylo něco špatného. Trochu si říkáte: „Neraduj se, vždyť máš rakovinu.“ Později, pokud se léčba vyvíjí dobře a trochu si zvyknete na svůj „cejch“, si začnete všeho vážit.
S nikým se moc nehádáte. Vnímáte zpěv ptáků, vůni květin, hodné lidi, barvy… začnete si života užívat. Proč se zlobit? A ještě později, když už to máte takřka za sebou a vybojováno, vrací se všechno do starých kolejí. Ovšem nevrátí se to zcela. Pořád je tady vědomí, že zítra už nemusí být nic, a ať je ten dnešní den tedy co nejkrásnější.

* Musela jste sbírat odvahu, než jste o nemoci řekla svým blízkým?

Měla jsem kolem sebe spoustu pochopení, to je asi velká výhoda oproti lidem, kteří se nemají komu svěřit. Nejblíže mi byli babička a děda. Žili jsme ve stejném domě, měli pro mé slzy nekonečně času a trpělivosti.
Všechno se mnou prožívali, bez nich by to bylo hrozně těžké. Babiččina víra v Boha jí nedovolovala ani pomyslet, že bych zemřela, a tak ani ona mě nenechala takhle přemýšlet.

* Vzpomenete si, jak jste tento fakt oznámila v zaměstnání a jak ho přijali kolegové?

Na to si přesně nevzpomínám. Každopádně bylo pro mě velmi důležité, že i během léčby jsem mohla pracovat. Sice jsem co chvíli v zaměstnání chyběla, buď jsem šla na chemoterapii, nebo na ozařování, ale mezitím jsem mohla pracovat. Práce dávala mému životu význam. Aspoň několik hodin denně jsem myslela na něco jiného. Kolegové v práci můj handicap respektovali. Nikdy jsem neslyšela, že by kvůli mně museli to či ono. Někdy jsem byla dost unavená, bylo mi špatně od žaludku, jindy jsem ordinovala v roušce, ale všechno se dalo zvládnout.
Život byl pak alespoň trochu normální.

* Ovlivnila nemoc nějakým způsobem váš profesní život?

Ano. Vím, jak se pacient cítí při operaci, při chemoterapii, při ozařování. Vím, jak se cítí, když všechny své pocity chce říct svým blízkým a zároveň je nechce trápit. Pokud bych měla najít na vší té smůle nějaké pozitivum, spatřuji ho právě v tom, že teď už vím, o čem to celé je. Je to takové, jak se píše v odborných knížkách, a přece všechno trochu jinak. Pořád dokola teď nabádám mladé i starší ženy, ať provádějí samovyšetření, chodí na preventivní prohlídky a hlavně nic nepodceňují.
Rakovina prsu je v časném stadiu s pomocí moderní medicíny zcela vyléčitelná, zanedbaná se však stává onemocněním velmi vážným.

* Překvapila jste v tomto kritickém období něčím sama sebe?

Teprve teď zpětně, když si na to období vzpomínám, říkám si, že jsem byla docela statečná. Nikdy jsem se neptala, proč zrovna já. Musela bych si odpovědět, že takhle by se ptal kdokoli, koho by nemoc postihla.
Kdybyste měla stručně vyjádřit svůj současný životní pocit… Nemoc mě dovedla k přesvědčení, že je třeba si život užít. Na všem najít něco pozitivního, neztrácet čas s těmi, kdo vám chtějí ublížit, a mít otevřené srdce pro ty, kteří vás potřebují a váží si vás. Je třeba radovat se z každého okamžiku a uvědomit si, že ještě není nejhůř. Já jsem si začala sama sebe víc vážit. Uvědomila jsem si, že moje tělo i duše nemusí všechno vydržet a není nutné to zkoušet.

Tereza (26)

Že se s jejím ňadrem děje něco nepatřičného, Tereza poprvé zaregistrovala na podzim v roce 2007. Tenkrát jí bylo čtyřiadvacet let. Okamžitě se objednala na vyšetření, ale lékaři její obavy vyvrátili. O tři měsíce později měla přijít na kontrolu znovu a tentokrát slyšela strašlivou diagnózu. Podstoupila chemoterapii, loni v srpnu i ablaci prsu a následně ještě ozařování. Hlavní léčbu má za sebou, stále však musí dodržovat takzvanou udržovací léčbu. Lékaři jí pravidelnými injekcemi uspávají vaječníky a denně bere léky.

* Co vás napadlo v první chvíli, když jste se podívala do zrcadla a spatřila, že s vašimi prsy není něco v pořádku?

Dostala jsem strašný strach, že je to nádor. Chtěla jsem jít co nejdřív na vyšetření, ale byl víkend a ani po něm nebylo snadné nechat se vyšetřit. Mladý věk se v takové situaci paradoxně stal handicapem. Když jsem při objednávání do telefonu oznámila svůj ročník narození, bylo znát, že nikdo nepředpokládá, že by to mohlo být vážné.
A to je, myslím, velký problém pozdní diagnostiky.

* Uklidnila jste se, když vám lékaři oznámili, že se trápíte zbytečně?

Ano, spadl mi velký kámen ze srdce.
Ještě jsem vtipkovala, že má ňadra na sebe chtěla jen upozornit. Bohužel to netrvalo moc dlouho. Připadalo mi zvláštní mít v prsu bulku. Občas jsem trochu znervózněla, nicméně uklidňovala jsem se, že jsem udělala všechno, co jsem mohla.
Podstoupila jsem vyšetření a věřila jsem tvrzení lékařů, že taková změna je nejspíš způsobena hormonálně a že to není nic neobvyklého.

* Když se ukázalo, že jde o rakovinu prsu, vyčítala jste sama sobě nebo lékařům, že jste tenkrát nebyla důslednější?

Nemohla jsem uvěřit, že co se nejdřív zdálo být úplně neškodné, je po třech měsících zhoubný nádor. Zpočátku jsem určitě rozčilená byla, ovšem i ultrazvuk má své limity, a když jsem zjistila, že postup léčby by byl stejný, snažila jsem se soustředit na to, co se aktuálně děje. Nicméně mou důvěru to určitě narušilo.

* Lze vůbec takové situace, jako je rakovina prsu, alespoň částečně překonávat humorem?

Mně byl humor určitě pomocníkem. Nerada jsem vyslovovala slovo rakovina, a tak jsem té nemoci často říkala „horší chřipka“. Rozhodně si nemyslím, že šel v tomto období humor stranou, naopak určitě mi pomáhal některé situace zlehčit. I když někdy měl samozřejmě hodně trpký „ocas“.

* Když si to období nemoci promítnete zpětně, co pro vás bylo nejhorší?

Na to neumím odpovědět. Bylo několik hodně těžkých momentů.
Nedá se jednoznačně říct, který byl nejhorší. Samozřejmě bylo hrozné slyšet diagnózu a výsledky genetických testů. Dlouho jsem věřila, že vyjdou negativně, a nakonec vyšly pozitivní, což pro mě znamenalo podstatně větší riziko recidivy, a tak mi bylo doporučeno podstoupit ablaci prsu. Celkově to bylo velmi náročné období. Každý člověk se s tím musí popasovat především sám, to ale nic nemění na tom, že mi moc pomáhali mí nejbližší, psychoterapie a skvělá onkoložka Petra Tesařová, která mi vždy ochotně a srozumitelně odpověděla na cokoli, co mě zajímalo. Potkala jsem během léčby ženy, které si nepřály vědět vůbec nic, já jsem potřebovala vědět maximum o tom, co se se mnou bude dít. Informace pro mě byly velmi důležité. Až jsem si chvílemi připadala jako chodící encyklopedie na danou problematiku.
A proto také velmi fandím projektu nové obecně prospěšné společnosti Dialog Jesenius, který pracuje na zhotovení informativního DVD pro pacienty s rakovinou.

* Překvapila jste tenkrát něčím sama sebe?

Určitě. Svou bojovností a silou. Vždycky jsem v myšlenkách pochybovala o tom, jak bych takovou situaci zvládla, kdyby mě náhodou někdy potkala. A najednou nebylo na výběr.

* Máte za sebou ablaci prsu. Lze vůbec tuto situaci překonat, aby člověk sám před sebou nezavíral oči, nestyděl se u lékařů, v plaveckém bazénu, vlastně kdekoli?

Velmi náročné pro mě bylo čekání na operaci a postupné přibližování jejího termínu. Bála jsem se podívat se na sebe do zrcadla. Ale krásné bylo zjištění, že i tak – bez ňadra – jsem to pořád já.
Navíc po operaci jsem cítila, jako by mi ze zad seskočila obrovská gorila, která tam půl roku seděla a odmítala se mě pustit. Svým způsobem se mi ulevilo. Nicméně přijímání sama sebe je stále se vyvíjející proces. Moc mě mrzí, že k ablaci prsu nakonec muselo dojít. Měla jsem krásná ňadra. Ale jsem ráda, že vůbec bylo možné něco udělat a pokročit směrem k vyléčení. Jsou nemoci, u kterých taková možnost není.

* Dělalo vám někdy problém vysvléknout se například do plavek nebo spodního prádla?

Letos v létě jsem nosila speciálně upravené plavky, kam vložíte epitézu a nikdo nic nepozná. Ze začátku jsem ale propadala myšlence, že to přece všichni musí vidět. Myslím, že záleží hodně na psychice. Bohužel plavky i spodní prádlo, do kterých se epitéza dává, jsou mnohdy neforemné a nebylo jednoduché najít něco, co by se mi líbilo. Zpětně si vzpomínám, že asi měsíc po operaci jsem vycestovala s kamarádkami do Německa odreagovat se do jedněch tamních lázní. Tenkrát jsem ještě žádnou epitézu neměla, takže jsme společně vycpávaly plavky měkkou ponožkou. S odstupem času mi přijde neuvěřitelné, že jsem něco takového podnikla.

* Jak jste se srovnala s tím, že vám postupně vypadaly vlasy, obočí, řasy?

V první fázi jsem doufala, že mě nic takového nepotká a že se zařadím k těm několika málo ženám, kterým vlasy nevypadají. Jenže pak jsem si sáhla do hlavy a zůstal mi jich v ruce celý chomáč… Přítel mě uklidňoval, že stovka vypadaných vlasů denně je normální, ale já jsem cítila, že můžu vytahovat trsy vlasů z hlavy celý den a večer budu mít pleš. Koupila jsem si paruku a plánovala jsem nechat se ostřihat podle ní s tím, že až mi vlasy vypadají úplně, hlavu si oholím a nasadím právě paruku.
Bohužel už jsem to nestihla, a tak jsem to vzala radikálně – před druhou chemoterapií mě kamarádka oholila žiletkou. V paruce jsem se cítila dost nepřirozeně, měla jsem ji na hlavě jen párkrát. Jednoho dne jsem se z nouze naučila vázat šátek ve vrstvách, v tom jsem se cítila podstatně lépe, na té holé hlavě i dobře držel a také ji příjemně zahříval. Je to k nevíře, jak na holou hlavu fouká!
Teď jste ve fázi tzv. udržovací léčby.

* Co to znamená? Musíte dodržovat speciální životosprávu, brát nějaké léky?

Žádnou nařízenou životosprávu nemám. Myslím, že to je o přístupu každého člověka. Každopádně lékaři mi pravidelnými injekcemi uspávají vaječníky a denně beru léky, abychom minimalizovali riziko možné recidivy.

* Měla jste v době nemoci partnera?

Partnera jsem měla, ale náš vztah neobstál.
Nicméně dokážu si představit pevné partnerské vztahy, které nemoc naopak posílí.
Jak těžké je pro vás najít nového partnera a vypovědět mu všechno, co máte za sebou?
To zatím nevím, ještě jsem v takové situaci nebyla. Někdy jsem ve fázi, kdy mám strach, že moje nemoc bude ve chvíli navazování nového vztahu překážkou. Ale zároveň si říkám, že aspoň budu vědět, že se mnou dotyčný člověk nechce být jen pro má ňadra. Nicméně i to druhé stojí za to, takže budu
muset být i tak ostražitá.

* Bojíte se budoucnosti?

Moc jsem se bála, že nebudu moct mít děti. Ale onkoložka Petra Tesařová má ve své kartotéce vyléčené pacientky, které otěhotněly, takže věřím, že se mi to také podaří. Hlavně jsem vděčná, že můžu žít.

Jana (42)

Janě diagnostikovali lékaři rakovinu prsu v pětatřiceti letech.
Bylo to zrovna ve chvíli, kdy maminka dvouleté dcery začala společně s manželem uvažovat o druhém dítěti. Jenže přišel šok a pět let trvající léčba, během níž se Jana musela smířit mimo jiné s tím, že podruhé už neotěhotní. Nicméně zázraky se dějí: Jana v září ve svých jedenačtyřiceti letech porodila chlapečka.

* Co vás napadlo v první chvíli, když vám lékaři oznámili, že máte rakovinu prsu?

Že mám dvouletou dceru a že když to špatně dopadne a já umřu, nebude si mě pamatovat. A že vyrůstat bez maminky je hrozný handicap. Aby na mě měla alespoň nějakou vzpomínku, chtěla jsem jí vyrobit videokazetu, na které bych jí četla pohádky na dobrou noc. Naštěstí léčba postupovala velice rychle a na video vůbec nedošlo.
Také jsem měla vztek na celý svět, protože je hrozná nespravedlnost mít takovou odpornou nemoc.

* Jak jste fakt, že jste nemocná, oznámila manželovi a rodičům?

Jeden večer jsem se krášlila po koupeli, když jsem v prsu objevila cosi podivného.
Manželovi jsem to řekla s brekem pár dní poté. Od té doby jsme v tom „jeli“ spolu.
Těžko to můžete říct někomu dalšímu, pokud nemáte diagnózu potvrzenou.
A v mém případě trvalo potvrzení téměř měsíc. Říct to do očí rodičům jsem se neodvážila, takže k tomuto úkolu jsem zbaběle použila sestru.

* Jak se s vaší nemocí vyrovnal manžel? A byla jste si od začátku jistá, že váš vztah tuto krizi ustojí?

Můj muž mi až téměř po roce přiznal, že v prvních měsících vlastně vůbec nespal. Na mě hrál statečného chlapíka, všechno zařizoval, vybral doktory, nemocnici, konzultoval léčbu s kamarádkou onkoložkou, ale jednoduché to pro něj nebylo. Ve vztahu mezi námi se nic nezměnilo.
Třítýdenní intervaly mezi chemoterapiemi jsme prožívali zvláštním způsobem. První týden jsem téměř celý prospala a následující dva týdny jsme pořádali večírky pro známé a kamarády. To mě drželo nad vodou, i když připít si s někým „na zdraví“ jsem nemohla, neumím být pokrytec. Že by mě můj muž opustil? Ne, to mě vůbec nenapadlo. Docela si pochvaloval i mou skinheadskou hlavu. To bylo jediné období, kdy jsem měla vlasy kratší než on, respektive jsem je neměla vůbec.

* Spousta nemocných lidí slyší od svého okolí: „Musíš bojovat, nesmíš to vzdát!“ Ale jak se vůbec bojuje s rakovinou prsu?

Nejhůř jsem nesla první období, od podezření až k začátku léčby.
Jednotlivá vyšetření a čekání na výsledky se protahovala a ta nejistota mě ubíjela. V hlavě se mi rojily nejrůznější otázky – co bude, jak to bude, jak je to vážné, kolik mi zbývá času… Zároveň jsem měla štěstí v neštěstí. Mám kamarádku onkoložku, která se mnou všechno trpělivě probírala. A dodnes vzpomínám na její neuvěřitelnou reakci na výsledky testů histologie: „Je to blbý, je to rakovina. Ale je to krásný nádor, ten se bude úžasně léčit!“ A měla pravdu. Od té doby jsem to brala tak, že s každou další chemoterapií se přibližuji uzdravení. Zkrátka jsem věřila, že to vyjde. Litovat jsem se chodila k psycholožce. Tam jsem mohla vyslovit všechno a nestydět se za své pocity. Během léčby jsem nepřestala pracovat, měla jsem zkrácený úvazek. V té době jsem pracovala jako vedoucí interní kontroly pro Českou a Slovenskou republiku v jedné americké firmě, na Slovensko jsem létala zhruba dvakrát do měsíce. Dalo se to zvládnout, jen jednou jsem odlétala hned po chemoterapii, a to opravdu nebyl dobrý nápad.

* Když si období nemoci promítnete zpětně, co pro vás bylo nejhorší?

Nejhorší byla nejistota na začátku. Lékaři mě posílali z jednoho vyšetření na druhé, nikdo mi nic neřekl, pořád jsem se jen svlékala a ukazovala prsy. Negativně vzpomínám na způsob, jakým jsem se dozvěděla, že jde o rakovinu. Šla jsem na histologický odběr, kde byla dlouhá fronta a lékařka měla zpoždění. Když už jsem ležela na lehátku a lékařka si prohlížela rentgen, zeptala jsem se jí, co tomu říká. A ona odvětila: „No, co by to bylo, rakovina to je.“ Pak jsem dostala do ruky papír s výsledky, aniž by mi k nim kdokoli cokoli řekl, a doporučení, že si mám zajít do onkologického centra.

* Podstoupila jste ablaci prsu a následnou rekonstrukci. Jak jste se cítila v období bez ňadra?

Byl to trochu zvláštní pocit. Ale nikdy jsem neměla žádné výstavní poprsí, takže mě to až tolik nezranilo.
Můj muž mi řekl, ať to neřeším, že se mu na mně stejně vždycky víc líbily moje dlouhé nohy. Dostala jsem epitézu, na kterou jsem si poměrně rychle zvykla. Vadilo mi jen prádlo, do kterého se epitéza dává, protože je neforemné a ošklivé. Totéž platí i pro plavky. Ve společnosti jsem se poměrně rychle otrkala, například ve veřejných sprchách jsem se nikdy výrazně nestyděla. Měla nemoc nějaký vliv na vaše životní hodnoty? Moc se nezměnily. Víc se bojím o své blízké. Ale jinak pořád troubím v autě na pomalé řidiče a nadávám na politiku.

* Léčbu máte úspěšně za sebou, před pár dny jste porodila zdravé dítě. Umíte si užít jakýsi momentální pocit štěstí, nebo kdesi uvnitř myslíte na to, aby se nemoc náhodou nevrátila?

Rakovinu prsu mi diagnostikovali, když jsme s manželem plánovali počít druhé dítě. Postupně jsem se smířila s tím, že druhé dítě už mít nebudu.
Následujících pět let jsem měla zajišťovací léčbu, aby se nemoc nevrátila.
Mezitím se objevily výzkumy, které ani po tomto onemocnění nevylučovaly mateřství. Když mi moje onkoložka dala svolení, rozhodli jsem se s manželem, že to zkusíme. A vyšlo to – k naší úžasné holčičce teď máme krásného kluka. Užívám si život, na nemoc se snažím nemyslet. Věřím, že špatné věci už jsem si v životě vybrala. A kdyby ne, zvládneme to znovu. j

***

„Věřím, že špatné věci už jsem si v životě vybrala. A kdyby ne, zvládneme to znovu.“ „Věděla jsem, že mi bude zle, ale věděla jsem také, že to zase přejde.“

„Nerada jsem vyslovovala slovo rakovina, proto jsem své nemoci často říkala horší chřipka.“ statistika Každý rok se v České republice víc než 5500 žen dozví, že mají rakovinu prsu. Patnáct procent nových onemocnění je diagnostikováno u žen mladších 45 let. A právě pro ně je určen Projekt 35 zaměřený na včasné podchycení nemoci u mladých a také rizikových žen, jejichž pokrevní příbuzné onemocněly touto nemocí v mladším věku. Cílem projektu je zajistit optimální léčbu zahrnující rovněž podpůrnou léčbu včetně psychologické podpory a genetického testování. Smyslem projektu je umožnit přístup k nejmodernějším diagnostickým a léčebným postupům všem ženám v ČR. Více o Projektu 35 najdete na webových stránkách www.projekt35.cz

Autor: Jana Benešovská
Zdroj: Juicy Strana: 44
Rubrika: Vaše příběhy

zpět