Hormonální léčba karcinomu prsu
10.11.2009
Hormonální léčba je nejstarší a nejbezpečnější klinicky ověřená modalita používaná ve všech stadiích karcinomu prsu. Cílem hormonální léčby je zabránit stimulaci nádorových buněk endogenními estrogeny.
Předpokladem senzitivity k hormonální léčbě je přítomnost exprese receptorů pro estrogeny a/nebo progesterony.
Klíčová slova
karcinom prsu • adjuvantní hormonální léčba • postmenopauzální ženy • premenopauzální ženy • neoadjuvantní hormonální léčba • metastazující karcinom prsu
Summary
Petruželka, L. Endocrine therapy of breast cancer Endocrine treatment is the oldest, safest clinically proven modality used in all stages of breast cancer. The aim of endocrine therapy is to inhibit the stimulation of tumor cells by endogenous estrogens. Tumor expression of estrogen receptors (ER) and/or progesterone receptors (PR) can best identify those women who are most likely to benefit from hormone therapy. ER-/PR-negative tumors are unlikely to respond, and better served by cytotoxic chemotherapy. Measurement of these receptors is a routine part of the evaluation of breast cancers.
Key words
breast cancer • adjuvant endocrine treatment • postmenopausal women • premenopausal women • neoadjuvant endocrine treatment • metastatic breast cancer Hormonální léčba je nejstarší a nejbezpečnější klinicky ověřená modalita používaná ve všech stadiích karcinomu prsu. Koncept ovlivnění nádorového růstu hormonální manipulací není nový. V roce 1836 sir Astley Cooper jako první pozoroval klinické změny růstové aktivity pokročilého nádoru prsu v průběhu menstruačního cyklu.(1) Před více než 100 lety provedl skotský chirurg sir George Thomas Beatson chirurgickou ovarektomii u 33leté nemocné s pokročilým karcinomem prsu.(2) Léčebná odpověď ve smyslu zmenšení a zastavení růstu nádorového procesu trvala plných 42 měsíců. Dalším z průkopníků tohoto postupu byl německý chirurg Schinzinger.(3) Estrogeny mohou zprostředkovaně aktivací buněčné signální cesty prostřednictvím specifických jaderných hormonálních receptorů ovlivňovat nádorový růst jak u premenopauzálních, tak i postmenopauzálních žen. Myšlenku zablokovat účinek estrogenů s cílem antagonizovat jejich účinek vyslovil Lacassagne již v roce 1936(4) v době, kdy nebyly známy léky s antiestrogenním účinkem ani jejich cílové struktury (hormonální receptory). Deprivace účinku estrogenů na nádorovou tkáň byla později akceptována jako jeden ze základních mechanismů hormonální léčby.(5) Koncept cíleného terapeutického zásahu na podkladě identifikace cílové struktury na molekulární úrovni první publikoval Jensen až v roce 1971.(6) Od prvního pozorování sira George Beatsona zaznamenala hormonální léčba řadu vývojových kroků a změn. Některé, dnes již zcela obsoletní postupy (hypofyzektomie, adrenalektomie, vysoké nefyziologické dávky estrogenů) byly překonány a nahrazeny novými s větší účinností a nižším výskytem nežádoucích účinků. Současná éra cílené onkologické léčby byla ve své podstatě započata po objevu hormonálních receptorů a cíleného klinického použití tamoxifenu.(7) Dalším milníkem ve vývoji hormonální léčby je klinické využití nové generace selektivních inhibitorů aromatáz, které přineslo další zlepšení léčebné účinnosti a kvality života postmenopauzálních žen s karcinomem prsu. Hormonální léčba má v současnosti nezastupitelné místo v komplexní léčbě hormonálně dependentních karcinomů prsu jak u menoaktivních, tak u postmenopauzálních žen. Kolem 75 % karcinomů prsu se zvýšenou expresí estrogenových (ER) a/nebo progesteronových receptorů (PgR) je diagnostikováno u postmenopauzálních žen. U premenopauzálních žen je zastoupení biologicky více indolentních typů onemocnění nižší. Všechny tyto nemocné jsou kandidátkami pro hormonální léčbu. Původně byla hormonální terapie využívána v léčbě metastazujícího onemocnění a postupně se stala nepostradatelnou součástí též adjuvantní a neoadjuvantní léčebné strategie.(8, 9, 10) Otázka širšího využití v hormonální chemoprevenci je otázkou brzké budoucnosti.(11) Cílem hormonální léčby je zabránit stimulaci nádorových buněk endogenními estrogeny. Předpokladem senzitivity k hormonální léčbě je přítomnost exprese receptorů pro estrogeny a/nebo progesterony. Snížení produkce nebo signální funkce estrogenů je možné dosáhnout různými způsoby. Pro vyřazení funkce orgánu produkujícího estrogeny se užívá termín hormonální ablace. Tento postup se užívá u premenopauzálních žen, kde jsou estrogeny nejvíce produkované v ovariích. Jedná se o chirurgickou (radiační) nebo medikamentózní ovariální ablaci. Další postupy hormonální léčby jsou čistě medikamentózní. Kompetitivní inhibice hormonálních receptorů „antiestrogeny“ působí zastavení přenosu „maligního signálu“ zprostředkovaného estrogeny. Selektivní modulátory estrogenních receptorů (SERM – tamoxifen, toremifen) přednostní vazbou na estrogenní receptory antagonizují jejich signální funkci.(12, 13) Kombinovaný účinek má steroidní „čistý“ antiestrogen (fulvestrant), který antagonizuje transkripční aktivaci estrogenních receptorů a způsobuje též degradaci receptorů; proto je označován jako selektivní deregulátor estrogenních receptorů (SERD).(14) Inhibiční metoda spočívá v blokádě enzymů zodpovědných za tvorbu estrogenů. Selektivní inhibitory aromatáz (anastrozol, letrozol, exemestan) snižují koncentraci estrogenů u postmenopauzálních žen inhibicí syntézy estrogenů nejen v periferních tkáních, ale i ve vlastním nádoru.(15) Aditivní metoda spočívá v blokádě vazby a redukci hormonálních receptorů vyššími dávkami hormonů (progestiny, estrogeny). Mechanismus tohoto přístupu je nejméně objasněn. V současnosti jsou používány progestiny až po selhání selektivních modulátorů estrogenových receptorů, čistých antiestrogenů a selektivních inhibitorů aromatáz. Vyšší dávky estrogenů nebo androgenů jsou považovány vzhledem k riziku nežádoucích účinků za víceméně obsoletní. Možnost podávání nízkých dávek estrogenů byla znovu otevřena.(16) Objasnění molekulárních principů hormonální terapie přispělo k racionální indikaci, která nahradila zpočátku používaný empirický postup. Objev hormonálních receptorů umožnil identifikaci nádorů senzitivních k hormonální léčbě a v dnešní době je již nepředstavitelné zahájit léčbu bez znalosti této základní informace.(17) Vyšetření exprese hormonálních receptorů je obligatorní podmínkou a predikuje odpověď na hormonální léčbu. Hormonální manipulace u nádorového onemocnění bez imunohistochemicky prokázané exprese receptorů je neúčinná a zbytečná. Pro předpověď objektivní léčebné odpovědi byly definovány tři kategorie vyjadřující stupeň hormonální dependence.(18) 1. Vysoce hormonálně dependentní (dříve hormonálně dependentní): nádory s vysokou expresí obou hormonálních receptorů ve většině nádorových buněk identifikovaných adekvátní imunohistochemickou metodikou.
2. Neúplně hormonálně dependentní (dříve označováno jako nejistá hormonální dependence): kvantitavně nižší exprese hormonálních receptorů nebo negativita ER nebo PgR.
3. Hormonální independence: nádory bez detekovatelné exprese hormonálních receptorů.
Adjuvantní hormonální léčba
Adjuvantní léčba je podávána s kurativním záměrem, a proto by měly být využity všechny možnosti ke splnění tohoto cíle. Nutno připomenout, že současným povinným minimem pro všechny nově diagnostikované časné karcinomy prsu by mělo být histomorfologické vyšetření, stanovení gradingu, indexu proliferace (Ki67 – pravděpodobné zařazení mezi základní biomarkery v novém konsenzu St. Gallen 2009), rozsahu perivaskulární invaze, vyšetření exprese ER a PgR a HER-2 exprese (IHC a amplifikace). U časných stadií je při provedení exenterace obligatorní vyšetření minimálně 12 spádových uzlin, určení počtu nádorově postižených včetně popisu prorůstání uzlinovým pouzdrem. Bez těchto informací se nelze zodpovědně rozhodnout o léčebném postupu. Nesprávně podaná adjuvantní léčba může negativně ovlivnit možnost dlouhodobého léčebného výsledku.(19) Pro volbu adjuvantní léčby existuje řada různých doporučení (NCCN, ESMO, ASCO guidelines, doporučení ČOS…). Velkou odbornou váhu má vytvořený konsenzus na konferenci o adjuvantní léčbě, která se koná pravidelně ve švýcarském městě St. Gallen.
Volba systémové adjuvantní léčby vychází z identifikace základních terčových struktur (hormonální receptory, HER-2 onkoprotein).
Na základě definovaných faktorů je možno časná stadia karcinomů zařadit do tří základních prognostických kategorií rizika (nízké, střední, vysoké riziko metastatické diseminace) a po identifikaci základních terčových struktur je možno zvolit optimální adjuvantní léčbu.(18) Definice rizikových kategorií časných stadií karcinomu prsu je v Tab. 1.
Do skupiny nízkého rizika mohou být řazeny i při absenci steroidních receptorů malé nádory medulárního a apokrinního typu. Současný koncept volby adjuvantní léčby (Tab. 2) vychází z vyhodnocení stupně rizika (prognostický odhad) a predikce účinnosti léčby (hormonální dependence, HER-2 dependence). Při tomto konceptu nemocné s předpokládanou dobrou odpovědí na hormonální terapii podstoupí také chemoterapii, pokud je riziko jejich nádoru střední nebo vyšší, stejně jako pacientky s nádorem s nejistou hormonální odpovědí. Tento koncept vyžaduje brzkou změnu zejména u hormonálně dependentních karcinomů prsu. V adjuvantní léčbě u této skupiny nepřináší v řadě případů konvenční chemoterapie žádné zlepšení kontroly onemocnění a tak je v klinických studiích hledána cesta, jak tyto nemocné nejlépe identifikovat a ušetřit je od podávání chemoterapie.(20) Individualizace onkologické léčby je nejvíce aktuální při volbě adjuvantní léčby. Molekulární klasifikace umožňuje rozlišit nádory stejného histologického obrazu, které mohou mít odlišné biologické chování a rozdílně odpovídat na léčbu.(21, 22) Charakteristika každého nádoru na molekulární úrovni se postupně stává základem diagnosticko-terapeutického procesu.
Adjuvantní hormonální léčba premenopauzálních žen s hormonálně dependentním karcinomem prsu
Optimální strategie adjuvantní systémové léčby není pro premenopauzální ženy s hormonálně dependentními karcinomy prsu zatím jednoznačně definována. Základem hormonální ablativní léčby je blokáda ovariální funkce. V minulosti se mylně předpokládalo, že u mladších premenopauzálních žen je více než hormonální léčba účinná chemoterapie, a to i u hormonálně dependentních nádorů. Předpokládalo se, že u hormonálně dependentních nádorů souvisí sekundární hormonální efekt chemoterapie s indukovanou supresí ovariální funkce, což není fyziologicky možné u postmenopauzálních žen. V současnosti je přínos hormonální léčby u premenopauzálních žen jednoznačný. V klinické praxi je hormonální manipulace nepostradatelnou součástí adjuvantní léčby. Naopak u prognosticky příznivé skupiny hormonálně dependentních karcinomů prsu se ukazuje přínos chemoterapie jako marginální.(23) Ovariální ablace u premenopauzálních nemocných prokazatelně přináší prodloužení doby přežití nezávisle na přidané chemoterapii.(24) Vyřazení funkce ovarií (OA) lze dosáhnout chirurgicky, ozařováním nebo medikamentózní cestou. Nejrychlejší a nejspolehlivější účinek přináší operační výkon, který je s výhodou prováděn endoskopicky. Radiační kastrace má obdobný efekt, ale k léčebné odpovědi dochází s dvou- až tříměsíčním zpožděním a v současnosti se tato metoda prakticky neužívá. Pomocí analog gonadoliberinů (LHRH analoga) lze zablokovat ovariální funkce medikamentózní cestou. Jejich působení je reverzibilní, vliv na blokádu ovariálních funkcí není trvalý a po jejich vysazení dochází k obnovení ovariální funkce. Z hlediska kvality života a možné fertility má reverzibilita účinku největší význam u pacientek mladší věkové skupiny. Úplná hormonální suprese spočívající v medikamentózní hormonální ablaci (goserelin) v kombinaci s tamoxifenem je možnou alternativou k adjuvantní chemoterapii u nemocných nízkého a středního rizika.(25) Další možností je podávání samotného tamoxifenu u nemocných nízkého rizika. Pokud žena po ukončení adjuvantní léčby plánuje těhotenství, je možné uvažovat samostatnou medikamentózní OA bez tamoxifenu. Trvání medikamentózní blokády LHRH analogy (goserelin) již není striktně 3leté, ale u žen s vyšším rizikem (HER-2 dependence, N pozitivita) je vhodná až pětiletá doba podávání.(26, 27, 28, 29) Kombinace chemoterapie a hormonální léčby je vhodnější než samostatná hormonální léčba při postižení spádových lymfatických uzlin (N+) při jakékoliv velikosti primárního tumoru, dále u všech nádorů T > 2 cm (> 3 cm při tubulární nebo koloidní histologii) a u všech nádorů intermediálního a vysokého rizika při nejisté hormonální dependenci.(23) Pokud není nemocná zařazena do klinické studie, je vhodné zahájit OA až po ukončení chemoterapie. Na rozdíl od chemoterapie probíhá u HER-2 dependentních karcinomů aplikace trastuzumabu současně s hormonální léčbou. Definitivní odpověď na význam a sled kombinace chemoterapie, ovariální blokády a tamoxifenu přinesou probíhající klinické studie.(8) V blízkém časovém horizontu se očekávají výsledky probíhajících klinických studií (SOFT, TEXT, PERCHE), které by se měly promítnout do závěrů příštího konsenzu.
Novým signálem pro adjuvantní léčbu premenopauzálních žen jsou výsledky klinické studie rakouské kooperativní skupiny ABSCG (Austrian Breast and Colorectal Cancer Study Group), ve které byl srovnáván přínos zařazení selektivního inhibitoru aromatázy (anastrozol) oproti tamoxifenu a současně i vliv přidání bisfosfonátů (kyselina zoledronová) jako součást adjuvantní léčby. Výsledek studie u 1803 nemocných nepotvrdil původní předpoklad, že anastrozol přidaný ke goserelinu zlepšuje léčebné výsledky oproti tamoxifenu s goserelinem. Polovina nemocných v obou ramenech byla randomizována k podávání kyseliny zoledronové každých 6 měsíců po 3 roky. Přidání kyseliny zoledronové významně prodloužilo období bez nemoci. Riziko progrese nemoci v rameni s kyselinou zoledronovou pokleslo absolutně o 3,2 % a relativně o 36 %: (hazard ratio [HR] 0,64; 95% CI: 0,46–0,91; p = 0,01). Celkové přežití nebylo rozdílné.(30)
Adjuvantní hormonální léčba postmenopauzálních žen s hormonálně dependentním karcinomem prsu
Modulace aktivity estrogenových receptorů nebo snížení koncentrace estrogenů jsou nejvíce využívanými mechanismy hormonální léčby postmenopauzálních žen. Po mnoho desetiletí byl tamoxifen základním lékem pro adjuvantní hormonální léčbu. První adjuvantní studie byly zahájeny v sedmdesátých letech minulého století s pouze jednoročním podáváním tamoxifenu. Později při příznivém profilu nežádoucích účinků byla doba podání prodloužena. Optimální trvání adjuvantní léčby tamoxifenem není stále známo. Je doloženo, že pětileté podání je účinnější než kratší. Delší podávání není též přesvědčivě přínosné a ve dvou relativně malých klinických studiích byl výsledek dokonce horší.(31, 32) Definitivní výsledky klinických studií ATLAS (The Adjuvant Tamoxifen Longer Against Shorter) a aTTom (The adjuvant Tamoxifen Treatment offer more?) by měly přinést definitivní odpovědi. Tamoxifen je stále indikován v léčbě, ale definitivně již ztratil své jednoznačné nenahraditelné postavení. Novou kvalitu v léčbě hormonálně dependentních karcinomů prsu přinesly selektivní inhibitory aromatáz (SIA) třetí generace (anastrozol, letrozol, exemestan). SIA na rozdíl od tamoxifenu nejsou účinné u menoaktivních žen. Účinnost a bezpečnost SIA v adjuvantní léčbě časného hormonálně dependentního karcinomu prsu u postmenopauzálních žen byla hodnocena v celé řadě klinických studií. SIA byly použity jako iniciální adjuvantní terapie, jako přesmyknutá (= „switch“) nebo plánovitě zaměněná (= sekvenční ) adjuvantní léčba po 2–3 letech podávání tamoxifenu nebo jako prodloužená adjuvantní léčba následně po 4,5–6 letech podávání tamoxifenu. Rozdílné uspořádání studií nedovoluje přímé srovnávání výsledků těchto studií. Nelze tak odhalit, pro kterou skupinu nemocných a která strategie je optimální a je-li nejlepší iniciální, sekvenční, přesmyknuté („switch“) nebo prodloužené podání SIA. Optimální doba podávání SAI není stále též stanovena (Obr. 1). Klinické studie dokazují, že SIA ve srovnání s tamoxifenem u postmenopauzálních žen s hormonálně dependentním karcinomem prsu konzistentně snižují riziko lokálních recidiv, riziko kontralaterálního onemocnění a metastatického rozsevu, ať jsou podávány jako iniciální, sekvenční, přesmyknutá nebo prodloužená léčba. V metaanalýzách výsledků adjuvantních klinických studií u hormonálně dependentních karcinomů u postmenopauzálních žen byl potvrzen pozitivní efekt zařazení selektivních inhibitorů aromatáz jak v inciálním, tak v přesmyknutém adjuvantním režimu.(33) Velmi slibně se ukazuje sekvence s iniciací selektivním inhibitorem aromatázy se záměnou na tamoxifen.(34) Rozdíly mezi SIA a tamoxifenem jsou relativně malé. U tamoxifenu je třeba ještě vzít v úvahu možnou deficienci enzymu CYP2D6, která se objevuje u 5–10 % žen a je spojena s narušením metabolismu tamoxifenu a sníženou účinností.(35)
Neoadjuvantní léčba
Úvodní (primární, předoperační, indukční, neoadjuvantní) systémová léčba je zahájena po bioptické verifikaci karcinomu prsu před plánovanou léčbou lokoregionální. Výhody spočívají v časném zahájení systémové léčby, lepší dostupnosti chemoterapie při intaktním cévním zásobení a in vivo zhodnocení léčebné odpovědi. Zmenšení nádoru umožňuje operabilitu u lokálně pokročilých nádorů a prs šetřící výkon u nádorů primárně indikovaných k mastektomii.
Neoadjuvantní chemoterapie (biochemoterapie) má největší efekt u hormonálně independentních karcinomů prsu. U hormonálně dependentních karcinomů je účinnost chemoterapie nižší.(36) Při primární hormonální léčbě je počet objektivních léčebných odpovědí (zejména pCR) ve srovnání s chemoterapií nižší a nástup léčebné odpovědi je pozdější. Významnou výhodou je příznivý profil nežádoucích účinků. Pro příznivý profil nežádoucích účinků je proto vhodná pro nemocné starší věkové skupiny a nemocné s intolerancí chemoterapie. Zlepšení výsledků primární hormonální léčby přinesly SIA u nádorů s koexpresí HR a HER-2/neu.(37, 38) Při koexpresi HR a HER-2 je budoucnost v kombinované hormonální a anti-HER2 terapii. Tento postup je nutné ověřit v klinických
studiích.(39)
Hormonální léčba metastazujícího hormonálně dependentního onemocnění
U premenopauzálních žen s pomalu progredujícím metastazujícím onemocněním je léčbou první volby suprese ovariální funkce doplněná tamoxifenem. Současné podávání hormonální léčby a chemoterapie nelze doporučit jak u premenopauzálních, tak u postmenopauzálních žen. Do současné doby nebyl u postmenopauzálních žen prokázán přínos kombinované hormonální léčby. Výhradně se používá sekvenční podání s nasazením nejúčinnějšího agens v první linii léčby, následovaného nezkříženě rezistentním agens po jeho selhání. K významnému rozšíření armamentaria léčby metastazujícího karcinomu prsu u postmenopauzálních žen přispělo používání fulvestrantu.(40) Fulvestrant je steroidní „čistý“ antiestrogen antagonizující transkripční aktivaci estrogenních receptorů a zároveň působící jejich degradaci. Fulvestrant je prvním antagonistou estrogenních receptorů bez agonistických účinků, když tyto receptory účinně blokuje a degraduje. Nemá zkříženou rezistenci s jinou hormonální terapií. Léčebná účinnost byla prokázána v první, druhé i třetí linii hormonální léčby. Prokázaná je účinnost u tamoxifen rezistentních nádorů a stejná účinnost jako u tamoxifenu v první linii léčby. Při selhání tamoxifenu je stejně účinný jako anastrozol s delším trváním léčebné odpovědi. Je to lék bez agonistické aktivity na endometrium se sníženým rizikem tromboembolické choroby, bez agonistického efektu na kostní metabolismus.(41, 42) Léčebný efekt byl prokázán i u progredující choroby po léčbě inhibitory aromatáz. V klinické studii srovnávající fulvestrant se steroidním inhibitorem aromatázy (exemestan) po selhání nesteroidního SIA (anastrozol) nebyly zaznamenány rozdíly v parametrech účinnosti.(43) Další léčebnou možností u skupiny HER-2 dependentních nádorů je kombinace hormonální léčby a anti-HER-2 terapie. Účinnost kombinace SIA s trastuzumabem nebo lapatinibem byla ověřena v klinických studiích fáze III.(44, 45) Kaskáda hormonální léčby závisí na způsobu adjuvantní hormonální léčby nebo léčby první linie. Pro metastazující onemocnění jsou nejčastější dvě klinické situace. Při první dochází k progresi při nebo po léčbě tamoxifenem (jako adjuvantní léčby nebo léčby první linie). Při druhé dochází k progresi při nebo po léčbě SIA (jako adjuvantní léčby nebo léčby první linie). Po selhání tamoxifenu lze očekávat efekt léčby SIA nebo fulvestrantem. Při delším časovém odstupu od ukončení adjuvantní léčby (> 1 rok) je též možné opakované nasazení tamoxifenu. S přibývající indikací SIA v první linii je otázkou, jaká je optimální sekvence hormonální léčby v dalších liniích. Možné sekvence hormonální léčby metastazujícího onemocnění u postmenopauzálních žen jsou na Obr. 2.
Literatura
1. KEYNES, G. The life and works of Sir Astley Cooper. St. Bartholomew´s Hosp Rep, 1921.
2. BEATSON, GT. On the treatment of inoperable carcinoma of the mamma: suggestions for a new method of treatment, with illustrative cases. Lancet, 1896, 2, p. 104–107.
3. SCHINZINGER, A. Ueber carcinoma mammae [abstract]. 18th Congress of the German Society for Surgery. Beilage zum Centralblatt fur Chirurgie, 1889, 16, S. 55–56. 4. LACASSAGNE, A. Hormonal pathogenesis of adenocarcinoma of the breast. Am J Cancer, 1936, 27, p. 217–225.
5. PINK, JJ., JORDAN, VC. Models of estrogen receptor regulation by estrogens and antiestrogens in breast cancer cell lines. Cancer Research, 1996, 56, p. 2321–2330. 6. JENSEN, EV., et al. Estrogen receptors and breast cancer response to adrenalectomy. Natl Cancer Inst. Monogr, 1971, 34, p. 55–70.
7. ANGELOPOULOS, N., BARBOUNIS, V., LIVADAS, S., et al. deprivation due to breast cancer treatment. Endocrine-Related Cancer, 2004, 11, p. 523–535.
8. PETRUŽELKA, L. Současné možnosti a nové perspektivy systémové léčby karcinomu prsu. Klin Farmakol Farm, 2007, 21, p. 11–17.
9. PETRUŽELKA, L. Hormonální léčba – současný stav a nové možnosti léčby postmenopauzálních žen s hormonálně dependentním karcinomem prsu. Referátový výběr, 2007, s. 14–17.
10. PETRUŽELKA, L. Karcinom prsu – jak dál v diagnostice a léčbě ve světle nových možností. Vnitř Lék, 2007, 53, s. 22–23.
11. HORTOBAGYI, GN. Future directions in the endocrine therapy of breast cancer. Breast Cancer Research and Treatment, 2003, 80, Suppl. 1, p. 37–39 .
12. MacGREGOR, JL, JORDAN, VC. Basic guide to the mechanisms of antiestrogen action. Pharmacol Rev, 1998, 50, p. 151–196.
13. WHITE, R., PARKER, MG. Molecular mechanisms of steroid hormone action. Endocrine-Related Cancer, 1998, 5, p. 1–14.
14. MORRIS, C., WAKELING, A. Fulvestrant (Faslodex) – a new treatment option for patients progressing on prior endocrine therapy. Endocrine-Related Cancer, 2002, 9, p. 267–276.
15. CAMPOS, SH. Aromatase inhibitors for breast cancer in postmenopausal women. The Oncologist, 2004, 9, p. 126–136.
16. ELLIS, MJ., DEHDAHTI, F., KOMMAREDDY, A., et al. A randomized phase 2 trial of low dose (6 mg daily) versus high dose (30 mg daily) estradiol for patients with estrogen receptor positive aromatase inhibitor resistant advanced breast cancer. San Antonio Breast Cancer Symposium, 2008 abstr.
17. OSBORNE, CK., YOCHMOWITZ, MG., KNIGHT, WA. 3RD, McGUIRE, WL. The value of estrogen and progesterone receptors in the treatment of breast cancer. Cancer, 1980, 46, p. 2884–2887.
18. GOLDHIRSCH, A., WOOD, WC., GERBER, RD., et al. Progress and promise: highlights of the international expert consensus on the primary therapy of early breast cancer 2007. Ann Oncol, 2007, 18, p. 1133–1444.
19. SANJAY POPAT, S., SMITH, IE. Breast Cancer. Update on cancer therapeutics 1, 2006, p. 187–210 20. RABAGLIO, M., AEBI, S., CASTIGLIONE-GERTSCH, M. Controversies of adjuvant endocrine treatment for breast cancer and recommendations of the 2007 St Gallen konference. Lancet Oncol, 2007, 8, p. 940–949.
21. PUSZTAI, L., MAZOUNI, C., ANDERSON, K., et al. Molecular classification of breast cancer: limitations and potential. Oncologist, 2006, 11, p. 868–877.
22. SOTIRIOU, C., NEO, SY., McSHANE, LM., et al. Breast cancer classification and prognosis based on gene expression profi les from a population based study. Proc Natl Acad Sci, 2003, 100, p. 10393–10398.
23. www. UpToDate, 2009.
24. DAVIDSON, NE., OSBORNE, CK. Adjuvant Endocrine Therapy for Early-stage Breast Cancer. Educational book. ASCO, 2007.
25. CHEUNG, KL. Endocrine therapy for breast cancer: an overview. The Breast, 2007, 16, p. 327–343.
26. CUZICK, J., AMBROISINE, L., DAVIDSON, N., et al. for the LHRH Agonists in Early Breast Cancer Overview Group. Use of luteinising-hormone-releasing hormone agonists as adjuvant treatment in premenopausal patients with hormone-receptor-positive breast cancer: a meta-analysis of individual patient data from randomized adjuvant trials. Lancet, 2007, 369, p. 1711–1723.
27. LOVE, RR., DUC, NB., HAVIGHURST, TC., et al. HER-2/neu overexpression and response to oophorectomy plus tamoxifen adjuvant therapy in estrogen receptor-positive premenopausal women with operable breast cancer. J Clin Oncol, 2003, 21, p. 453–457. 28. Treatment Options for Early-Stage Breast Cancer: Information for Primary Care Providers Medscape 2007. www.medscape.com.
29. TESAŘOVÁ, P. Karcinom prsu, aktivita nemoci, minimální reziduální choroba a adjuvantní léčba. Habilitační práce. Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta, 2007.
30. GNANT, M., MLINERITSCH, B., SCHIPPINGER, W., et al. Endocrine therapy plus zoledronic acid in premenopausal breast cancer. N Engl J Med, 360, 2009, p. 679–691.
31. SCHIFF, R., OSBORNE, CK. New insight into estrogen receptor- function and its implication for endocrine therapy resistance in breast cancer. Breast Cancer Research, 2005, 7, p. 205–211.
32. OSBORNE, CK., FUQUA, SA. Mechanisms of tamoxifen resistance. Breast Cancer Res Treat, 1994, 32, p. 49–55.
33. INGLE, JN., DOWSETT, M., CUZICK, J., DAVIES, C. Aromatase inhibitors versus tamoxifen as adjuvant therapy for postmenopausal women with estrogen receptor positive breast cancer: meta-analysis of randomized trials of monotherapy and switching strategies. Cancer Res, 2009, 69 (Suppl. 2), 66 p. Abstract 12.
34. MOURIDSEN, HT., GIOBBIE-HURDER, A., MAURIAC, L., et al. BIG 1-98: A randomized double-blind phase III study evaluating letrozole and tamoxifen given in sequence as adjuvant endocrine therapy for postmenopausal women with receptorpositive breast cancer. Cancer Res, 2009, 69 (Suppl. 2), 66 p. Abstract 13.
35. GOETZ, MP., RAE, JM., SUMAN, VJ., et al. Pharmacogenetics of tamoxifen biotransformation is associated with clinical outcomes of efficacy and hot flashes. J Clin Oncol, 23, 2005, p. 9312–9318.
36. COLOZZA, M., De AZAMBUJA, E., CARDOVO, F., et al. Breast Cancer: Achievements in Adjuvant Systemic Therapies in the Pre-Genomic Era. The Oncologist, 2006, 11, p. 111–125.
37. SMITH, IE., DOWSETT, M., EBBS, SR., et al. Neoadjuvant treatment of postmenopausal breast cancer with anastrozole, tamoxifen, or both in combination: the Immediate Preoperative Anastrozole, Tamoxifen, or Combined with Tamoxifen (IMPACT) multicenter double-blind randomized trial. J Clin Oncol. 23, 2005, p. 5108–5116.
38. ELLIS, MJ., COOP, A., SINGH, B., et al. Letrozole is more effective neoadjuvant endocrine therapy than tamoxifen for ErbB-1- and/or ErbB- 2-positive, estrogen receptor-positive primary breast cancer: evidence from a phase III randomized trial. J Clin Oncol, 19, 2001, p. 3808–3816.
39. GIANNI, L., SEMIGLAZOV, V., MANIKHAS, GM., et al. Neoadjuvant trastuzumab in locally advanced breast cancer (NOAH): Antitumour and safety analysis (abstract). J Clin Oncol, 2007, 25, 10p.
40. SANJAY POPAT, S., SMITH, IE. Breast Cancer. Update on cancer therapeutics 1, 2006, p. 187–210.
41. ASCHERMANNOVÁ, A. Fulvestrant. Farmakoterapie, 2005, Suppl. Onkologie, s. 53–55.
42. PETRUŽELKA, L., ZIMOVJANOVA, M. Fulvestrant in postmenopausal women with metastatic breast cancer progressing on prior endocrine therapy – results from an expanded access programme. Eur J Cancer, 2004, 132 (suppl. 2), p. 264.
43. CHIA, S., PICCARD, M., GRADISHAR, W., et al. Fulvestrant vs exemestane following non-steroidal aromatase inhibitor failure: firts overall survival dta from the EFECT trial. Breast Cancer Res Treat, 2007, 109, abstr 2091.
44. MACKEY, JR., KAUFMAN, B., CLEMENS, M., et al. Trastuzumab prolongs progression-free survival in hormone-dependent and HER2-positive metastatic breast cancer (abstract). Data presented at the 29th annual San Antonio Breast Cancer Symposium, 2006, December 14.
45. JOHNSTON, S., PEGRAM, M., PRESS, M., et al. Lapatinib combined with letrozole vs. letrozole alone for frontline postmenopausal mormone receptor-positive metastatic breast cancer: First results from the EGF30008 trial (abstract). Data presented at the 31st annual San Antonio Breast Cancer Symposium, 2008, December 12. e-mail: lubos.petruzelka@vfn.cz
O autorovi| Prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta a Všeobecná fakultní nemocnice, Onkologická klinika Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Na Bulovce, Ústav radiační onkologie IPVZ, Praha, Katedra klinické onkologie
Autor: Prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc.
Zdroj: Postgraduální medicína Strana: 15
Rubrika: Karcinom prsu